Únorové číslo časopisu Psychologie Dnes je věnováno otázce dětství a problémům současných dětí či dospívajících, které jsou, jak známo, nemalé. Moji pozornost však zprvu upoutalo spíše něco jiného. Jak známo, je to časopis psaný lidmi s psychologickým vzděláním, často aktivními terapeuty. Určitě znáte, že když začneme spolu s nimi přemýšlet o vlastní psychice, dostáváme se na zajímavé území plné specifických metafor. Bariéry, zdi, mosty, cesty, brány a hranice, tajemné komnaty, podzemí, spodní a horní patra, propasti, hory, které je třeba zdolat, uzemnění a ukotvení, vnitřní a vnější štíty, světlo a temnota, les a také – bažiny. Když mi jedna terapeutka říkala, že svým odvážnějším klientům zadává v rámci arteterapie i téma „bažina“ (je na to i nějaké odborné psychoanalytické slovo), přišlo mi to trochu nezvyklé, ale zaujalo mě. Sousloví „vězet v bažině“ člověku sužovanému psychickými problémy či komplikovanými mezilidskými vztahy přichází na mysl samo. (Myslím mimochodem, že mě by tehdy ta terapeutka to téma nezadala. Považovala jsem tu svoji bažinu za fascinující místo. Dobrodružně jsem se do ní nořila a vytahovala z ní poklady kreativity. Hodně mě to bavilo, ale k velkým životním a zdravotním změnám to nevedlo. Ono asi je vlastností močálu, že nemůžete udělat krok. A taky je zjevné, že když chcete lovit poklady v močále, ač tam třeba mnohé leží, těžko ho pak opustíte.)
Článek v Psychologii Dnes se jmenuje Vyčkávání v depresivní bažině. (Je to upoutávka na text, v němž terapeut Jan Roubal píše o práci s depresivními klienty a o tom, jak nevyhořet. Je to čtení pro terapeuty, ne pro klienty, tak se to musí brát se zřetelem k tomu.) V depresivní bažině, která je zde hlavním protagonistou příběhu, se podle Roubala zmítá silně depresivní klient. Anebo už se moc nezmítá. „Dokáže však ještě vztáhnout ruku k terapeutovi, který ho zahlídne, přiblíží se a ocitne se v bažině spolu s ním.“ Kromě snahy pochopit klienta se terapeut snaží pochopit bažinu, „jaké umí vytvořit víry, jakým způsobem klade odpor a jak dokáže všechno pohltit“. To je fakt, že někdy má člověk pocit, že je to nějaká velká rafinovanost, se kterou člověk pracuje proti sobě samému a má to svou vlastní logiku a jede to samo od sebe. Nikdy mě nenapadlo tu Bažinu považovat za svého druhu mocnost. Pro terapeuta je podle článku velkou výzvou, že nesmí klientovi záchranářsky podávat lano (to mu pak nepomůže vůbec), ani se přirozeně nesmí topit spolu s ním, ale musí být vnímavý vůči tomu, co s ním samotným pobyt v té bažině dělá. Napadá mě k tomu, jak Buddha v Rozpravách důrazně vtlouká jednomu svému žákovi do hlavy, že je nemožné, aby někdo, kdo sám vězí v bažině, někoho jiného z bažiny vytáhl. Bažinou je zde míněno ovšem jakékoliv lpění na vnějších věcech a všechno toužení po pomíjivém, které vede k tomu, že život jako takový je plný strasti. Doufám, že terapeuti nemusí být tak dalece osvícení na to, aby nám dokázali pomoct.
Jsou ovšem i živé bytosti, které bahno milují. Třeba žáby. Čímž se dostávám k článku učitele mindfulness a meditace Šimona Grimmicha, kde už ten buddhismus přímo je. Článek se jmenuje „Bezžábovitost“ a je uvozen dlouhým citátem nějakého východního mistra. „Je těžké / udržet žábu v klidu uvnitř talíře. /“ Cílem je „dosažení bezžábovitosti“. Co to znamená, naznačuje předchozí verš. „Máš tolik plánů / vždy je tu něco, čím by ses chtěl stát. / Proto chceš neustále udělat skok. Skok vpřed.“ Naše mysl jako žába odskakuje od plné přítomnosti, my odskakujeme od naší pravé přirozenosti k tomu, čím bychom podle vlastního mínění (opravdu vlastního?) měli být. Anebo také, napadá mě, čím by podle nás měli být druzí. Být radostný sám se sebou i s druhými, v plném hledění si přítomného okamžiku a plném sdílení toho, co sdílet lze, je asi dobrý způsob, jak toho Bažině nedat příliš mnoho. Čtení Psychologie Dnes může být docela legrace.
