V minulém článku jsem se dotkla mystéria psychologických obrazů a přirovnání, jimiž se zdá duše promlouvat o sobě samé. Únorové číslo Psychologie Dnes mohutně pokouší naši obrazivost i v článku terapeutky Dominiky Čechové nazvaném Pevnosti, mosty a hranice. Článek je, jak jinak, o terapeutické práci s hranicemi a o klientech, kteří jsou „opevnění“ příliš, anebo naopak vůbec, a jak jim terapeut může pomoci rozvíjet dobré a blízké vztahy s lidmi. Nechala jsem se autorčinými myšlenkami a někdy až přehnaně doslovnou prací s metaforou inspirovat k značně osobním úvahám o daném tématu, které zde předkládám; třeba má někdo podobnou zkušenost.

Znáte to určitě, ten příměr člověka uzavřeného ve vlastní věži. Je to vlastně takový divný příměr. Kdyby byl člověk sám sobě žalářníkem, asi by mohl snadno požádat sám sebe, aby ho pustil ven. Ale kolikrát to v jeho moci není a potřebuje k tomu někoho druhého, nebo nějaké spásné ezoterické učení či pozitivní životní filosofii. Je hezké říkat, že se nemáme schovávat za zdmi vlastní pevnosti, ale opevnění se může být pro křehkého člověka jedinou možností. Myslím, že si člověk musí nejprve být schopen vybudovat řádné vlastní království a stát se sám sobě domovem, aby vůbec mohl druhého někde přivítat. A pokud si připadá někde zavřen a uvězněn, nemusel být na vině sám. Mohli se na tom spolupodílet lidé, co o něj v dětství ne zrovna ideálně pečovali, na což musel ve svém vývoji reagovat, aby přežil. A ty věci změnit, jak terapeuti dobře vědí, je strašně těžké. Také je možné, že člověka paralyzovala a uvěznila jeho nemoc, anebo málo podnětné prostředí systému péče o lidi s duševním onemocněním.

Své království ovšem nevybudujeme, když k nám stále někdo bude podnikat vpády a bořit všechny nové budovy. To se často děje, pokud člověk vězí v nějakém toxickém vztahu. Ale může se to dít i ve vztazích toxických méně. Je třeba si nenechat vzít to svoje, svůj vlastní plamen, jakkoliv cizí pokusy o to mohou být dobře míněné. Zpochybňování může mimochodem přicházet i od odborníků, kteří se zdají někdy vědět lépe než my, kdo jsme, co potřebujeme a do čeho se máme či nemáme pustit. Mnohdy je ale potřeba si na vlastní kůži a z vlastního popudu vyzkoušet, co jde a co nejde, otestovat svoje limity a třeba si i rozbít hlavu.

Střežit vlastní království je tak nezbytné, i když to neznamená, že budeme pálit ostrými na každého, kdo se jen přiblíží k našim hranicím. Takový cizinec už k nám nikdy nezavítá a může to být škoda. Jak daleko si držet od těla a jak daleko pustit, to je něco, co si člověk ujasňuje s každým (a je fajn, když to není statické) a mnohdy se to děje metodou pokusu a třeba i značného omylu. Někdy se naopak může zdát, že mezi námi a druhými je propast, kterou bychom rádi překlenuli. Máme třeba pocit, že nám nikdo nerozumí, a mnohdy tomu tak i trochu je. Vede to ke vzteku a pocitu bezmoci. Přemýšlet o způsobu, jakým komunikujeme, třeba i své potřeby, a vnést do komunikace více klidu a sebeuvědomění je určitě užitečná věc. Také je možné v tom stavění mostů využít kreativitu. Je třeba podle mého vzít jako existenciální danost, že se člověk s druhými vždy nějak míjí; bez zážitku hlubokého porozumění s někým a bez spřízněných duší je ale těžké žít. Je dobré vidět, jak společná zkušenost duševního onemocnění lidi spojuje a sbližuje, i když každý má trochu odlišný vnitřní svět.

Potíž může být s tzv. zachránci či přílišným aktivismem. Když vás někdo příliš razantně vyvleče z vaší holé kobky, anebo po vás dokonce chce, abyste se přestěhovali do království jeho, člověk může být oslněn, ale jinak beznadějně tápe a je mu hůř než předtím. Vaše kobka je přinejmenším vaše. Proč lidé volí samotu? Někdy je to jejich království příliš křehké. Je to taková nádherná krápníková ledová jeskyně, která vznikala léta a kde stačí trochu neuváženého tepla od druhého, aby se tam všechno zničilo.

Co se týče zdí, může se i stát, že člověk je kolem sebe a v sobě nestaví, ale prostě za nimi žije, vnímá a prožívá. Když někdo trpí derealizací a připadá si pořád jako za zdí či sklem, je to hodně nepříjemný pocit. Měla jsem ho dlouho a nevím, co ho způsobuje a jak se mi vlastně podařilo ten pocit zmírnit a připadat si ve světě víc přítomná. Jak vím z rozhovorů i sdílených příběhů, nejsem zdaleka jediná, kdo něco takového zažíval či zažívá, a je škoda, že se o tom v inkriminovaném článku z Psychologie Dnes nic nepíše. Zaujal mě nicméně závěr, kdy autorka píše o různých podobách osobních hranic – čára patou na zemi, živý plot, drátěný plot, zeď – a jejich výhodách a nevýhodách. Člověk se může dobře zamyslet nad tím, jak vypadají ty jeho, anebo jak by vypadat mohly, kdyby je vytyčoval. A ještě jedna věc mě zaujala – pokud někoho pouštíme do našeho království, měl by podle článku dostat informace o tom, jak se v něm má pohybovat a jak to v něm chodí – a tyto informace podle autorky dáváme hlavně autenticky projevovanými emocemi.