Je právě čas karnevalu. Lidé jsou v ulicích a mají nejrůznější převleky. Mnoho mužů se převléká za ženy. Všichni tančí do rytmu bubnů. Ty pochází z Afriky, ale hra na ně má brazilský nádech. Všichni vypadají šťastně a zdá se, že společnost každého přijímá, v těchto tancích je všechno dovoleno.
Je to zajímavé. Životy většiny Brazilců jsou složité. Asi třicet miliónů z nich nemá žádnou jistotu, že bude mít v dalších dnech co jíst. Ale v těchto dnech snad pod vlivem afrických bohů někde v nebi, kteří přebírají vládu nad brazilskou krajinou, se jako mávnutím kouzelného proutku stávají lidé černé pleti rovnoprávnými s bělochy, pro žádnou nevraživost tu není místo.
Ale jakmile přejde vláda zpět na náboženství bílé rasy, opět se vynoří Brazílie komplikovaná a sklíčená.
O mé zemi se traduje, že jsme tu všichni šťastní. A opravdu, pokud jste Američan a přijdete do prostředí, kde žije střední třída, každý vás tu bude mít rád, ať už jste jakýkoli. A vypadá to, jako by bylo vše v pořádku.
Ale já to vnímám jinak. Mám diagnostikovanou schizofrenii a nikomu to nemohu říct. Lidem by to přišlo divné. Zvažovali by, jestli nemají zavolat na policii.
Hodně jsem usiloval o to, abych našel práci, ale bezúspěšně. A to se traduje, že je naše společnost inkluzivní. Přijde mi, že pro lidi se schizofrenií je velmi těžké, aby se tu mohli nějak vyjádřit. Někdo by si mohl všimnout, že když slaví narozeniny, vrátí se karnevalová nálada, všude samé úsměvy – a dalo by se z toho usoudit, že má toho člověka každý rád, stejně jako i on má všechny v oblibě. Ale dovolte mi být upřímný. Na své narozeniny zakazuju všechny zpěvy i hluk.
Vůbec se necítím zařazený do společnosti. Jsem spíš člověkem introspekce. Mnohem víc ocením, když mi někdo jen potřese rukou a úpřímně řekne: v tento den ti přeju hodně štěstí.
Vždycky mě trápilo, jak jsou Brazilci otevření. Když jsem v době dospívání chodil po ulicích a pozoroval bary, kam lidé chodí na pivo. Říkal jsem si: tohle nikdy nebude pro mě. Jak mohou ti lidé nadělat tolik hluku? Jaktože se nebojí, že se vystavují pohledům druhých?
Jsem už o mnoho starší. A už se takových prostředí tolik nebojím. Ale stále jsem člověkem, který tráví hodně času sebereflexí. Milovníkem ticha a klidu. Právě probíhajících slavostí se nezúčastním. Rád pozoruju Brazílii tak trochu zvnějšku. Je to zajímavá aktivita. A mám dva navzájem si protiřečící příklady. Příklad prezidenta, a příklad vězně.
Prezident abdigoval. A ptali se ho proč. Odpověděl: abdigoval jsem, protože mi v mém paláci nechutnalo.
Vězeň byl známým zločincem. Utekl z vězení v autě spolu ještě s jedním společníkem. Ale místo aby prostě uprchl, pořád jezdil kolem dokola, protože jeho spoluvězeň byl zavřený příliš dlouho a nevěděl, jak moc se v mezidobí město změnilo.
Historie Brazílie je prošpikovaná takovými podivnostmi. Už od dob, co byla objevena, až doteď. Opravdu bych doporučil studentům historie, aby se na Brazílii zaměřili.
Ale pokud máte nějakou diagnózu a chcete sem přijet, pamatujte: každému říkejte, že jste Američan, a v žádném případě svou diagnózu nezmiňujte! Pokud se vás někdo začne vyptávat na váš život, předstírejte, že mu nerozumíte. Brazilec se pak zastydí za svou angličtinu a nechá vás na pokoji.
