Když kočí konečně rozvlnil opratě a vůz i povoz se daly do pohybu, opřel se mistr Aachen o polstrované opěradlo kočáru a hluboce se zamyslel o ňadrech, která právě namaloval. Vybavovaly se mu scvrklé rohlíčky, které pohladil na těle své mrtvé maminky, a také si vzpomněl na obtloustlou kuchařku s obřím výstřihem. Tyto masité dívky mu […]

Když šel inženýr Muchin poprvé na thajskou masáž, krve by se v něm nedořezal. Poukaz od milenky nosil v peněžence téměř půl roku, odhodlal se teprve pár dní předtím, než měl kupón propadnout. Vzal si své nejlepší slipy, nevěděl zatím, co a jak. Ženě řekl, že má schůzku. Pan Muchin byl výjimečný muž. Ženě byl věrný už […]

Nemiluju jinotaje, svěřila se mi posledně Monika, co jsme spolu uskutečnili soulož. Byl jsem hodně zklamaný z toho, že se mi povedlo vyvrcholit dříve, než se roztřásla. Říkal jsem si, jestli mám tuto úlitbu přirozenosti skutečně zapotřebí, vezmu-li v úvahu dva sebevražedné pokusy a jeden dokonaný čin mých přítelkyň. Monika si zašla pro kafe a já v kanceláři […]

Když přišel do Pařez a syn Skalického První úraz, nikdo ještě nevěděl, jaký poprask toto dílko později způsobí. Redaktor Vyhnálek si ho nechal až na dobu po Vánocích a zatím ho jen napojil na počítač, aby měl hotovou diagnostiku, až se po Novém roce vrátí. Když už byl zase v kanceláři, udělal si nejprve tureckou kávu […]

Karel Antonín Pracek byl učenlivý muž. V osmatřicátém roce svého podnětného života se osobně přesvědčil nejen o existenci klitorisu, ale takříkajíc i o jeho značně závazné topologii v něžných krajinách. Začal studovat také vliv klitorisu a jeho hnětení a laskání na trajektorii vzrušení těch několika málo milostných partnerek, z jejichž společnosti se mohl příležitostně těšit. […]

Kdo byl ten, koho na den přesně před devíti lety, ba co víc, i na hodinu přesně, vezli muži v gumových rukavicích někam do léčebny? Čí konec tak stát a svět přichystal. Komu se tím chtěl zavděčit. A jak mi to mělo pomoct v tom, abych se stal někým jiným? A jak jsem se pak znovu probudil […]

Já jsem, kamaráde, spisovatel. Říkal jsem si, když jsem zapisoval historky ze života do notýsku se zelenou gumičkou. Byl jsem čuně jako dítě, ale teď jsem hrozně pořádný. Píšu, o čem mě napadne, a má to vždycky silnou pointu. Díky svému silnému vypravěčskému talentu, jak jsem se dozvěděl na kurzu autorského psaní, si můžu dovolit […]

Jsem vyhořel. A to nejhůř, jak se dá. Prostě přímo ze života. Buď hospoda nebo manželka nebo kroužky. Nebudu to asi dlouho rozmazávat. Ale nechci hned říkat něco jako však to znáte. Každý si občas stěžuje, ale tohle je jiný. Není to, že má žena pár kilo navíc, ani to není, že se Tobíkovi a […]

Ze všech přátel jsem dopadl nejhůř, k blbému jménu mám i pitomé příjmení. Rodiče si ho oba změnili, abych nebyl terčem posměchu. Dývka prý se říkalo jakémusi pravěkému způsobu ukládání dat na takové ty kovové talíře, kterými se plaší špačci. Být Dívkou, byl bych asi šťastnější. Na mém portfoliu si můžete prohlédnout mou poslední tvorbu. Zejména […]

Chtěl bych o sobě říct víc, než dokážu. Chtěl bych znát příčinu svého prokletí. Nebýt ostatních Klitorysů a toho, že spolu chodíme, obzvláště na pivo a obzvláště s Díky, ale i s Kamarádem, nikoho nechci opomenout nebo urazit, nebýt mých přátel Klitorysů Zívala, Dývky, Díky a Kamaráda, byl by můj život mnohem těžší. Kdo z vás jste cizinci, […]

Matka. Smrt. Benátky. Ohlušující pískot fanoušků na badmintonové lize. Dobrý den, milí a jediní, mé jméno je Zíval a křestním jménem Klitorys. Hloupý nápad mého strýčka mě přivedl sem, na školu divadelní dramaturgie. Nejsem tu rád, ale nerad bych byl také všude jinde. Nezajímají mě ženy a ani mezi dívkami z ročníku si nedovedu žádnou vybrat. […]

Ten nadržený gentleman měl vždycky svoji hlavu. V jeho nadrženosti spočívala jeho slabost, a onehdy i jeho síla, v jeho hlavě však… ano, nebojme se to říct. Tam bylo to naprosto nejdalekosáhlejší prokletí. Čuměl mezi nohy víle z obrazovky typu plochá. A bolely ho oči. Hlava, která nemohla pojmout vše, co do ní přicházelo. Hlava oddělená od těla. […]

Jsem. Mysl se stáhla. Na nevolničině tváři se zračí petrolejové skvrnky. Všechno je léčivé, kouřové odstíny i červené terče, coby návnady libida. Jsem tady, tedy už pořádně vzrušený. Myslím, tedy nacházím pod nánosem vyřčeného a zaslechnutého natlakované štěrbiny do rezervoárů hlubší i vyšší, dokonale kalibrované, perverzní stínohry duše.

Bezpečně procházím miliardou jedniček a nul. Sám jsem něco mezi tím – něco mezi nohama, někdy svýma, jindy se hnusně cpu, kam nemám. K ní nebo k tobě. A pak zase jinam. Kdo se v tom má vyznat? Asi jen nějaký sexuální kouč nebo dobrotivý Bůh vědí, o co tady jde. Ve věcech lásky jsem tak zamotaný, tak […]

Tekla. Prý je to jméno. Tekla byla básnířka aktivní na univerzitě. Včera jsem ji viděl jít. A ona mě viděla jít. Pootočili jsme hlavu. V době, kdy existují sociální sítě, mohl jsem si ji třeba i vyhledat. I vyhledal jsem si ji. Z cyklu Zpovídám se