Ryby
Nemáme žádné strpení
musíme plnit plány
dřív než spojené velení
pošle si k nám pro orgány
Stačí jen krátká porada
a už mi hranice hoří
dokončím co mě napadá
a pojedu k moři
Příspěvky PNI :-)
Vášnivě krásná
Pojď prosím tě napij se ještě jednou tady budeš se mnou
a ničemu nediv se já tě nepřekvapím řečí černou
pojď prosím tě poslechni jednou za pár nocí málo víme
zastav běh života stejně jenom pro něj nehoříme
mých slov si všímej
a mých slov si teď všímej
Vášnivě krásná
na rtech mě máš
se štěstím blázna
ve tvých očích svítím já
Hledači svobody
Na daleké, daleké planetě byla jednou jedna podivná opice, která začala mluvit a rozdělávat oheň. A vytvořila divnou civilizaci, když vzdělávala půdu a pěstovala stáda zvířat pro obživu. Ačkoliv absolutní většina musela snést těžkou chudobu a jen a jen pracovat od dětství až po pokročilý věk, zatímco pár nemnohých jen okounělo a těšilo se z tuctů žen, pracovníci se nikdy nevzbouřili. Bylo jich stokrát víc než těch bohatých, ale setrvávali v tichém utrpení. Tahle podivnost fascinovala tamní myslitele po celé věky, záhada však nikdy nebyla rozluštěna. Všichni většinou víceméně pociťovali, že patří k vesmíru, ať už chudí nebo bohatí, čímž se jejich trápení, ať už z chudoby nebo z bohatství, hodně zmírnilo.
Konstrukce člověka
Den, kdy nenapsala Šárka, se změnil v prolévání mozku dršťkovou polévkou a krysy, které jsem viděl, mi zvedly náladu. Nejdřív jsem je považoval za morčata. Byla to vlastně jediná krysa v kleci. Uvědomil jsem si, jak moc mě drží Anička, když holky nepíšou. Mám je pořád v sobě zaseklé, potřeboval bych je vykleštit. Když jsem mluvil s Šárkou, vím, že jsem se jí líbil. To je ale tak dávno. Se znetvořeným tělem i myslí, ve zvrhlém těle švihlý duch. A kdyby jen zvrhlém. Šlo to se mnou od osmnácti k pěti, úplně jsem se zhroutil a hledal u druhých podporu i pro ty nejmenší maličkosti. Tím nemyslím orální sex pro impotentního člověka. Chce se mi zvracet ze žluté papriky. Teď si znovu opakuju, jak moc mě drží Anička a jak s ní můžu chodit a dá-li Bůh, během několika let zase začít uvažovat.
Bardovy písně
(z divadelní hry Balada o bardovi)
I.
Má duše se tulí k nekonečnu.
Všechno tvé vidím velké
a protkané zlatem.
Jsi tajemná
jako jednorožec
zrozený z oparu mlhy.
Jsi jako duha.
Tak krásná a tak vzdálená.
Mé srdce hraje
všemi barvami.
Jen tobě nablízku
chci volit kroky své!
Jsi jediná hvězda
na mé obloze!
Skrýš
Zvrácená hlavou dovnitř
koukám do rozkroku panenky s utrženýma nohama.
Čekám v pichlavé trávě,
až přinesou věnce,
které si budu s ostatními dávat do vlasů.
Popadnuta a vyvrácena boží rukou s tlustými prsty,
ozářena radioaktivním nebesnem,
v milosti milostna božího biče …
Ale což – marno a nadarmo,
tak to v životě chodí.
Poklonu nevyseknu, Bože, jenom díru v ledu.
A na dně najdu, co bylo zapovězeno.
Oříšek s jadérky
smyslových choutek
a nůž, kterým ho provrtám.
(2016)
Příspěvky PNI :-)
Ryby
Nemáme žádné strpení
musíme plnit plány
dřív než spojené velení
pošle si k nám pro orgány
Stačí jen krátká porada
a už mi hranice hoří
dokončím co mě napadá
a pojedu k moři
Vášnivě krásná
Pojď prosím tě napij se ještě jednou tady budeš se mnou
a ničemu nediv se já tě nepřekvapím řečí černou
pojď prosím tě poslechni jednou za pár nocí málo víme
zastav běh života stejně jenom pro něj nehoříme
mých slov si všímej
a mých slov si teď všímej
Vášnivě krásná
na rtech mě máš
se štěstím blázna
ve tvých očích svítím já
Hledači svobody
Na daleké, daleké planetě byla jednou jedna podivná opice, která začala mluvit a rozdělávat oheň. A vytvořila divnou civilizaci, když vzdělávala půdu a pěstovala stáda zvířat pro obživu. Ačkoliv absolutní většina musela snést těžkou chudobu a jen a jen pracovat od dětství až po pokročilý věk, zatímco pár nemnohých jen okounělo a těšilo se z tuctů žen, pracovníci se nikdy nevzbouřili. Bylo jich stokrát víc než těch bohatých, ale setrvávali v tichém utrpení. Tahle podivnost fascinovala tamní myslitele po celé věky, záhada však nikdy nebyla rozluštěna. Všichni většinou víceméně pociťovali, že patří k vesmíru, ať už chudí nebo bohatí, čímž se jejich trápení, ať už z chudoby nebo z bohatství, hodně zmírnilo.
Konstrukce člověka
Den, kdy nenapsala Šárka, se změnil v prolévání mozku dršťkovou polévkou a krysy, které jsem viděl, mi zvedly náladu. Nejdřív jsem je považoval za morčata. Byla to vlastně jediná krysa v kleci. Uvědomil jsem si, jak moc mě drží Anička, když holky nepíšou. Mám je pořád v sobě zaseklé, potřeboval bych je vykleštit. Když jsem mluvil s Šárkou, vím, že jsem se jí líbil. To je ale tak dávno. Se znetvořeným tělem i myslí, ve zvrhlém těle švihlý duch. A kdyby jen zvrhlém. Šlo to se mnou od osmnácti k pěti, úplně jsem se zhroutil a hledal u druhých podporu i pro ty nejmenší maličkosti. Tím nemyslím orální sex pro impotentního člověka. Chce se mi zvracet ze žluté papriky. Teď si znovu opakuju, jak moc mě drží Anička a jak s ní můžu chodit a dá-li Bůh, během několika let zase začít uvažovat.
Bardovy písně
(z divadelní hry Balada o bardovi)
I.
Má duše se tulí k nekonečnu.
Všechno tvé vidím velké
a protkané zlatem.
Jsi tajemná
jako jednorožec
zrozený z oparu mlhy.
Jsi jako duha.
Tak krásná a tak vzdálená.
Mé srdce hraje
všemi barvami.
Jen tobě nablízku
chci volit kroky své!
Jsi jediná hvězda
na mé obloze!
Skrýš
Zvrácená hlavou dovnitř
koukám do rozkroku panenky s utrženýma nohama.
Čekám v pichlavé trávě,
až přinesou věnce,
které si budu s ostatními dávat do vlasů.
Popadnuta a vyvrácena boží rukou s tlustými prsty,
ozářena radioaktivním nebesnem,
v milosti milostna božího biče …
Ale což – marno a nadarmo,
tak to v životě chodí.
Poklonu nevyseknu, Bože, jenom díru v ledu.
A na dně najdu, co bylo zapovězeno.
Oříšek s jadérky
smyslových choutek
a nůž, kterým ho provrtám.
(2016)