V naději, v lásce, šance ve všem, co dělám, ať to nezvorám, ať najdu lásku, klid a mír, ať jsem v životě šťastná a mnohem dýl. Ať mám sílu a odvahu, najít svou duhu, napojit se v radosti, přestat mít starosti, klid, víru a naději a všechno mít raději. Životní radosti, duševní pohoda, míň starostí sama se sebou, víc pohody všem kolem, v životě míň stresu, víc klidu, radovat se z každého dne, dobře se probouzet, nebědovat, usilovat, radit, neztrácet se, pohodové přátele, nadějné dny, velké sny. Krok po kroku se zotavovat, navracet k životu, darovat sobě. Emotivní, duchovní, vřelá, sympatická, sama sebou. Někdy se v slzy promění, někdy od okolí změní se v nepochopení. Někdy lidi závidí, někdy pro problémy nevidí. Často jsme zdrcení, ve světě lapení, možná zmatení. Však snad ne úplně sami, my ženy zůstáváme dámy a všude jsme známy. V radosti, v emocích, ve stresu, bez všeho špatného, bez stresu z neznámého. Naději, uvolni se, rozviř energii, potlač nostalgii, najdi sny a cíl, opravdu tu chci být, snažím se žít. Podpoř mě v hledání a potlač strádání. Snažím se, funguji, v naději si plavu, někdy žiju mravně jindy vnadně.

S důvěrou a nadějí, s láskou a naplněním, s radostí a nápadem, s nadějí a zápalem. V časech nemoci hledám pomoci, hledám uvolnění, hledám naplnění. Naplnit se hezkými pocity asi tak jako studna a fungovat tak, že se odlepím ode dna. Jsem tu, oči přivírám a radost do života vítá. Někdy se v osamění zmítám. Každého nového člověka vítám, hlídám si svůj čas. V poslední době nachlazená, nedýchám. Snažím se najít sílu dýchat a mít sebe jako oporu, radost a pokoru. Mluvím s jinými lidmi, často jsem v pokoji a hledím ven, snažím se naplnit svůj den. Ať je ten den hezký jako můj sen, kdy nejsem sama, žiji šťastně, ať dny utíkají slastně.

Přichází chladné probuzení, jsem tady a ty jinde, jinde tělem a nyní i myslí. Já musím každý den plnit povely a ty hledáš ženy. U mě je stres jít spát, ty nemusíš, jsem nyní smutná, že mě všichni pozorují, že každý něco chce. Lidi divný. Doléhá na mě čas, pořád mlha v tom, co bude dál. Snažím se si nevšímat lidí a jejich nenávisti, pořád se bojím říct si o pomoc. Pořád cítím smutek ze samoty, doléhá na mě, že jsi tak rychle zapomněl. Jak jsi to dokázal? Já nemohu, já se bojím, co je jen horší, pořád o tebe stojím. Nyní nemocí pohlcená, rodinou ochráněná. V noci nedýchám, tiše kýchám. Samota mě netíží jsem s nejvyšším. Nechápu touhu lidí po majetku, nechápu lidi blízké. Všude, kde mi je dobře, oni kolísají, nevidí mě jako životaschopnou, přesto, že vydržím více než oni sami, jsou rádi, že jsem v nemocnici, nadávají na moji psychiku. Vůbec nechápou, že sami by sem nechtěli a že to chce odvahu. V moři jejich povinností, utěší mě sama nevinnost, samá touha a chtění, radost a chvění.