Kdybych tě mohla spatřit
Jak poletuješ v mých vráskách
Věděla bych, že tam jsi
Že neodcházíš,
i když jsi po několikáté přišel
Vyrýváš rýhy do mých tváří
Jako sekera projíždíš stromem
Nevím, po kolikáté už
Si říkám
Spatřit tě
Bylo by pošetilé
vletět do těch vrásek
Za tebou
A namlouvat si,
jak je všechno v nejlepším pořádku
Dlouho jsem tě studovala
Ale pořád unikáš
Do mých hlubokých vrásek

Má samota se vleče
jako popel věčnosti
Zaniká ve tmě
bez tvé přítomnosti
Topím se v plamenech hořkosti
a hltám bazén plný ohně
Avšak
Nepřestávám věřit v pouliční lampy,
které svítí stínům na cestu
Bez nich se vřeteno těžko tká
Ptáš se jako umanutý
mě už po sto sedmé
Kudy? Kudy mám jít?
Copak já vím? Odvětím.
Sama sobě nedokážu říct kudy,
natož tobě.

Vím, že nemám šanci
vymanit se
Z toho, co jak olověná vesta
Táhne mě dolů
Přistoupím blíž
A stejně můj kalný zrak
Spočine na zrnku kávy
To zrnko je spojené
s tebou

Co zanechat, co nechat odejít
Co odezní, to raději nesoudit
Nesourodý kámen v myšlenkách
Zarputilá tvář novotvaru
Novověk na obzoru
Nový věk? Nové myšlenky,
Které házím přes palubu
Nemám na ně čas
Zmatek svírá žezlo
V podvědomí dítěte
Jež jako dospělý
Odvrací svou tvář

Kde začíná láska?
Ztrácí se v pryskyřici
Hluboko v hrobě bez pomníku
V hrobě bez těla dávno zetlelého
V kobce mozkových buněk
Které dávno odumřely
Nejsem oběť svého života
Život je mojí obětí
A Bůh?
Naděje v objetí?
Nepřichází do mého portfolia
Času a napětí zemřelého
V mojí obsesi komičnosti