Zdánlivý transgender
Jsi napůl žena
Protože jsi
Ještě napůl já
A já jsem zkameněla
Do podoby tvého těla
Jsi napůl žena
Protože jsi
Ještě napůl já
A já jsem zkameněla
Do podoby tvého těla
Dnes nemám dobrý den. Ještě včera jsem byla perla v otevírající se škebli položené na zlatavých píscích na pobřeží toho nového života, který jsem ještě předešlý den žila, ale dnes už jsem chaluha vláčená pozpátku odlivem, strhávajícím mne nazpět do štiplavých vod oceánu. Jeho sůl mi rozleptává kůži. Jsem maličký svraštělý plod, starý člověk schovaný v ulitě malého dítěte, do jehož podoby se znovu vracím, když mi dnes po dlouhé době zase není dobře, přitom ještě včera mi dobře bylo. Včera dokonalá kulička s perleťovým leskem, dnes už jen rozmáčený cár člověka, do kterého celý den urputně bodala láska, a ta láska, to je můj lesk i moje bída. Dnes vážně nemám dobrý den.
Schovala jsem se totiž kdysi do škeble, abych tam dozrála v perlu, ale ta škeble mě v sobě uzamkla a nedovolila mi vystavovat se paprskům slunce, protože nevěřila tomu, že opravdu jen chci, aby mě hřálo jeho teplo, domnívala se totiž, že tolik prahnu po tom přitahovat paprsky, abych pro sebe získávala obdiv a poutala pozornost. Svou slávu jsem vložila do lastury, na jejímž trůně jsem si přála hovět a zůstat v ní pokud možno šťastná, ale ta lastura, to je ta láska, která bodá.
Svými nenávistnými čelistmi mě rozdrtila na prach a vyvrhla mne ven poté, co mne připravila o všechno, co jsem si v ní postupně vybudovala, rozžvýkala mne mstivě svými zuby, a tak dnes už nejsem tou krásnou a spokojenou perlou, co ještě včera byla hrdá na to, čím se stala, a taky na to, v jaké lastuře se jí toho podařilo dosáhnout. Zvolila jsem si špatnou škebli, prokletou lasturu, jež mi odňala všechnu slávu, ukradla si ji pro sebe, přivlastnila si ji jako svoji zásluhu, přestože právě z mé slávy a síly byla ona sama celou dobu živa, ale jednou zkrátka minula noc, kdy škeble za úsvitu rozevřela své čelisti, ale namísto toho, aby se v ranním svítání pochlubila svým pokladem, svojí nejcennější perlou, tak jen unaveně zívla, cítila totiž, že ta perla už jí není k ničemu. Viděla se mocnější a slavnější než v dobách, kdy k ní moc a sláva plynuly pouze z přirozenosti perly. Sama totiž nebyla ničím jiným než bezcenným kusem mořské střepiny. A jako střep se taky dokázala zahryznout hluboko do těla perly, do těla toho úplně nového člověka, do kterého jsem dorostla uvnitř skořepinové schrány lastury, aby mne pak ona nevděčně a vztekle rozdrtila mezi zuby a vyvrhla mne ven jako oblak perleťového prachu při jediném krátkém zakašlání. V jediném okamžiku tak dokázala vrátit tohoto nově stvořeného člověka zpátky do jeho staré bezcenné formy a vzít mu trůn, lesk, i jeho novou podobu. Včera mne ještě krmila láska, dnes touto láskou hladovím. Včera se o mě láska starala, dnes mi kope hrob v bezedných hlubinách nekonečného oceánu. Z něho se mi kdysi podařilo vyjít, a stálo mě to mnoho úsilí, abych se tou složitou, nevyzpytatelnou cestou mořských proudů, měsíčních přílivů a odlivů dostala až na samotný břeh pevniny, a stala se tak něčím cennějším než jen rozmáčeným pletencem vláken mořského plevele, co plave na hladině oceánu bez vůle a bez síly. A celá ta cesta od někoho, kdo vždycky patřil té bezejmenné pustině oceánu, ke zrodu perly, jež ucítila touhu zakoušet horký písek a paprsky slunce, trvala strašlivě dlouho. Člověk stráví mnoho let dorůstáním do své úplnosti. Já si pro to zvolila náruč muže. Někdy potřebujeme, aby nás někdo chránil, když se vyvíjíme a rosteme z úplného zárodku. Kdybychom byli vystaveni tlakům světa, první fáze bychom nejspíš nevydrželi.
Láska, které se svěříme, abychom se v ní stali někým novým a lepším, může ale taky bodat, aby v nás to dobré bezprostředně zabíjela, abychom byli v jejích očích vždy těmi nejhoršími mizery, a abychom se tak někým lepším nikdy nestali. Protože láska, která bodá, je láska, která nenávidí. Snadno nás připravuje o všechnu naši krásu, kterou jsme v sobě viděli, či alespoň ji chtěli vidět, a proměňuje nás v někoho ohavného. A tento znásilněný, zneuctěný, vnitřně rozervaný perleťový prach se opět nechává pokorně vtáhnout vlnami zpátky do toho velkého osamělého oceánu, do té nejpůvodnější podoby bytí, jakou známe. Návrat zpátky do míst, kde nic není. Tyhle čelisti lásky nikdy neuměly milovat, protože kdyby někdy milovaly, nemohly by tolik nenávidět, tolik uškodit. Nikdy by nemohly dopustit, aby to, co na jejich trůně dozrávalo údajně jejich mocí, byly ve vzteku schopny tak strašlivě ponížit a znehodnotit. Pak lze jen těžko uvěřit tomu, že ta lastura, ta náruč, ten trůn, co stvořil perlu, mohly kdy uznávat její hodnotu, či její hodnotě kdy napomáhat, protože nelze usilovat o to pomáhat stvořit něco tak cenného a pak tomu tak strašlivě ublížit, bez lítosti, bez soucitu, a pak to pod hroznou kletbou vyzvracet zpátky do oceánu, jako kdyby se snad lastura štítila perly, která v ní léta s pocitem bezpečí a láskyplně rostla.
Když píšu tento text a přemítám o tom, jakým způsobem jsem se vlastně v životě přiblížila tomu symbolickému obrazu perly, začínám lépe vidět souvislosti, které mne na sklonku dne vrací zpátky do chladné a syrové reality. Pokud si mne ten, jehož jsem považovala za zdroj své vlastní vnitřní síly a za zdroj své budující se sebehodnoty, nikdy nevážil, pak jsem se nestala tou nejlepší podobou sebe sama díky němu, díky tomu nepravému muži, jemuž jsem neprávem přičítala zásluhy za to, že se mi podařilo dospět v opravdovějšího člověka. Když se teď ohlédnu nazpět, tak konečně vidím, že si mě jako člověka nikdy nevážil, tedy mi ani nemohl přidávat žádnou hodnotu. Nakonec to nebyla jeho moc, díky které jsem bytněla a cizelovala svůj lesk s perleťovým nádechem. Kdežto on tam vždycky prostě jenom byl, číhající, pasivní, využívající všeho, co mu můj růst přinášel, trpělivě vyčkával do okamžiku, kdy jsem se téměř úplně stala sama sebou, neboť předem tušil, že jednou si nutně uvědomím, že moje síla není v něm, ale že je ve mně a vždycky byla. A přestože celou dobu bral pro sebe zásoby z mojí síly, protože sám žádnou neměl, potřeboval mít v náručí a taky v zubech spíš křehkou a tvárnou perlu, která ho bude vždycky potřebovat, a bál se toho nového člověka, který se z této perly měl co nevidět vyloupnout. A protože celý ten proces už delší čas trpělivě a pozorně sledoval, našel si rychlou a elegantní skulinku ve scénáři mého života a ještě předtím, než jsem si sebe sama naplno uvědomila, mi všechno to, co jsem v něm budovala, bez náhrady vzal, o všechno mne připravil, zničil mě a celý můj svět dřív, než jsem se stihla stát silnějším, než byl on.
Dnes jsem neměla dobrý den. Ale každý den je prostorem pro to, abychom v něm vytvářeli podobu zítřka. Je už k půlnoci. Cítím vůni horkého písku, škádlivé teplo slunečních paprsků, hřejí, ale žádné světlo ještě nevidím, pluji pod hladinou, ale jak se tak schyluje k přelomu mezi dneškem a zítřkem, kdy zákony věcí včerejších pomalu přestávají platit, přichází ke mně jakýsi nový a neznámý pocit. Mořská sůl mi přestává rozleptávat tělo, krystalizuje na jeho povrchu, sůl na mne tvrdne a celé mé tělo se zpevňuje.
Získávám neočekávanou pevnost. Poté co mne zničila láska, která uměla strašně nenávidět, už vím, že nechci v životě nic hledat, protože kdo hledá, ten potřebuje, aby něco našel, a já, která hledám v životě lásku, vždycky potřebuju někoho, v němž budu moct zrealizovat celý svůj život. A bez té lásky můj život ztrácí jasné obrysy. Pokud se ale člověk svěří do objetí někoho, kdo miluje násilnou povahou lásky, a kdo bez výčitek svědomí rozdrtí člověka, jehož nemůže mít, nemůže ho ovládnout či ho nedokáže zcela přemoci, pak není pod ochranou pootevřené lastury jako vzácná perla, ale je zaklíněný v rozevřených čelistech baziliška přímo pod dvěma horními zuby napuštěnými jedem.
Hledat pro mne teď není způsob, jak se doopravdy stát tou nejlepší podobou sebe sama. Chtěla bych se teď prostě jen ohlédnout za těmi mílemi, které jsem už překonala, a zhodnotit milníky, jež jsem zasela do osy svého odžitého času, a uvědomit si, kdo jsem. Perla potřebuje lasturu a celá její hodnota je v jasu jejího lesku, v její kráse a v tom jedinečném splynutí dvou na sobě závislých těl – v přírodě jim říkáme úkaz, ve vztazích zase omyl. Mně by tak jen stačilo být drobounkým zrnkem písku, které leží na pláži spolu s myriádami dalších zrnek, všechna součástí jednoho donekonečna se táhnoucího břehu života, jehož linie tvořená předělem mezi mořem a souší odděluje nic od něčeho. Chci být součástí něčeho. A zároveň nebýt částí ničeho. Chci si uvědomit, že vím, kdo jsem. Myslím si, že na ten pocit se nelze připravit. Celý život nemáme příliš ponětí o tom, kdo jsme. Dokud si zcela bezděčně neuvědomíme, že to vlastně víme, že se známe s takovou důvěrností, která nám brání vztáhnout se ke své vlastní minulosti a najít v čase ten okamžik, kdy se to stalo.
Mám pocit, že o sobě vím mnohem víc, než jsem věděla před hodinou.
Možná proto, že zákony včerejška už přestaly platit. Minula půlnoc.
Když člověk chce v sobě něco uzavřít, musí pootvírat hodně oken, hodně dveří, hodně otvorů.
Lastura, která je uvnitř mojí mysli, se otevírá.
To, co jsem vybudovala uvnitř ní, ho musí přežít. To, co ho přežilo, musí být víc než trosky.
Musím umět obnovit všechno to, na co jsem zapomněla, když mě z lásky zabil.
Musím znovu vybudovat nového člověka… anebo jím už jsem.
Jak často sleduješ pornografii?
Někdy denně a někdy na to pár dnů zapomenu, takže celková frekvence tak ob den.
A cítíš to jako správnou frekvenci, není to moc nebo málo?
To záleží na tom, jestli je to dobrá nebo špatná pornografie. Myslím to v obojím smyslu, jednak jestli je kvalitní a jednak jestli je dobrá nebo špatná pro lidi. Na rozdíl od toho, co tvrdí někteří odborníci z NUDZu si myslím, že je spíš špatná pro duši, a že sledování pornografie není tak naplňující jako skutečný kontakt s druhým člověkem. A v tom druhém smyslu, když je dobrá v tom, že mně se líbí, tak je z toho vždycky lepší pocit, než když vidím něco, co jsem vlastně ani vidět nechtěl. To mě pak otravuje a mám z toho zpravidla horší pocity. A taky pornografie, která by mi vyhovovala, asi ještě nebyla natočená.
„Můžu ti pomoct?“
Daria zvedla hlavu. Vedle ní stál sympatický, asi čtyřicetiletý muž. Vysoký a štíhlý, tmavé vlasy, velké modré oči, na tváři úsměv. Líbil se jí. Usmála se taky:
„To budete hodný,“ přikývla. Tak pohledného muže už dávno neviděla. Rozbušilo se jí srdce. Vzpomněla si na Mirka, který byl také usměvavý. Bohužel ale jen do chvíle, kdy zjistil a pochopil, že ten vozík, co na něm ona sedí tu bude s nimi už napořád. To byl konec úsměvů a začátek lhaní. Dlouho ji to bolelo. Raději se rychle vrátila ze vzpomínek zpět do reality, podala mladému muži sáček s pečivem se slovy: „Kdybyste mi to dal do té bílé tašky za vozíkem.“
Internet a sociální sítě, jejich toxické prostředí a bizár, který se objevuje na těchto platformách, je kolikrát natolik zarážející, že je to snad horší, než když dospívající poprvé objeví porno stránky… Ano, dnešní doba přinesla mnoho technologických vymožeností, ale s nimi je bohužel spojena i temná stránka, tak temná, jako když zabrousíte na stránky dark webu, akorát, že nejste na dark webu, ale na internetu či sociálních sítích, kde by měla probíhat jakási kontrola, která ovšem neprobíhá tak, jak by měla.
A tak se mnozí z mladších i starších generací dostávají ke contentu, ke kterému by se nikdo dostat neměl, který by nikdo neměl vidět, natož šířit po internetu, neboť internet je nejen plný dezinformací, které mnozí hltají, konspiračních teorií, ve které mnozí věří, ale také věcí, ze kterých vám vůbec nemusí být dobře.
Asi nejtoxičtější prostředí se nachází na sociální síti s názvem TikTok, využívané převážně mladší generací. Můžete tam najít bizarnosti, jako například staršího muže, který v oblečku čehokoliv brouzdá v bazénku, nebo ženu (btw. influencerku), která je očividně mentálně retardovaná a hejtí ji spousty lidí za mnohé věci, jako třeba za to, že ač už úmyslně, či neúmyslně, přichází o svoje domácí mazlíčky, manipuluje a je zlá na svého přítele. A teď vyvstává otázka, je tato žena oběť nejen šikany, nebo naopak jsou obětí její nejbližší, tedy domácí mazlíčci a kupříkladu její přítel? Dále zde najdete mladou náctiletou influencerku, která s dalším kamarádem influencerem otevřeně mluví o tom, že hulení je vlastně v pohodě, a že si včera dali „kýbl“, nemluvě o tom, že na jejím e-shopu se také objevily tzv. „vapíky“, které jsou momentálně hodně populární mezi mladými lidmi, a které ona propagovala na svých sociálních sítích.
Tohle je jen malý výčet toho, co se momentálně na sociálních sítích děje. Kromě těchto bizarností, které se zde nacházejí, se tady objevuje také content, jenž by patřil spíše na dark web, ale najdete ho na internetu, potažmo na sociálních sítích. Jako kupříkladu video, které našel český youtuber Roth Wellden, jenž se zabývá objevováním věcí na internetu, dark web nevyjímaje. Btw. na dark webu našel např. svoji občanku… Ano, pravděpodobně je tam i ta vaše.
Co Wellden zaznamenal na Redditu (jedna z novějších sociálních sítí), je tak zarážející, že i on sám ve videu, které o tomhle točil, říká, že nic horšího nikdy neviděl, a to už toho viděl mnoho, jak je patrné i z jeho videí. Jde o video z nějakého bunkru v Číně, v němž se nachází jakási nádrž a v té nádrži je značné množství dětských těl v různém stupni rozkladu, jenž jsou ponořeny do jakési kapaliny. Ano, tohle video bylo možné vidět na sociálních sítích.
Nejhorší a nejvíce zarážející na tom všem je, že se o tomhle vůbec veřejně neví a nemluví. Není na internetu jediná zmínka, jediný článek k tomuto videu. A přitom nejde o fikci, protože těla přibývají a rozkládají se, tudíž nemůže jít o rekvizity do filmu, jak muž z druhého inkriminovaného videa zmiňuje. Z tohoto mrazí, a nejen proto, jaký obsah je zde viděn (sama jsem si video nepouštěla, protože na tohle skutečně nemám odvahu, ani žaludek), ale také proto, že samotné video se šířilo na TikToku a nejen na něm, tudíž ho mohl vidět kdokoliv. Nehledě na to, zdůrazňuji, že jde o platformy, které používají zejména mladí lidé a děti.
A jaké poučení z tohoto všeho plyne? Vybírejte si, a to velmi pečlivě, koho a co na internetu, potažmo sociálních sítích, sledujete. Jednak tím podporujete daného člověka, dané video, jednak je důležité, jaký content onen influencer nebo video má, co propaguje a co vám tím sděluje. Internet je velmi toxické prostředí, což je dost insane, ale je to tak, a i na youtubu můžete najít mnohé věci, které by tam být neměly, zařazené například v kategorii edukativních videí, ale mnohdy jsou to videa, která edukativní vůbec nejsou. Například se z těchto tzv. „edukativních videí“ můžete dozvědět, jak správně nasadit kondom, jenže je to tam reálně ukázané, takže jde v podstatě o porno… A takových videí, která youtube vůbec nekontroluje, je tam nespočet. A také mnohdy stačí, abyste se spletli, zadali do vyhledávače jiné slovo, než jste chtěli a pak už se nestačíte divit, co vám tam naskáče.
Co se týče algoritmů, tak nejhůře vychází též TikTok… Pokud se zaregistrujete na tuto sociální síť a postnete své první video, v tuto chvíli se šíří a dívají na něj lidé, kteří ani nemusí být vašimi diváky, ale zkrátka podle algoritmu jim video vyjelo a oni se na něj právě dívají. Může se tak stát dokonce virálním, což se děje poměrně často. A vy pak už tomuto šíření nezabráníte. Dávejte si pozor, co zveřejňujete a pro koho danou věc zveřejňujete. Ne vždy to totiž může být ku prospěchu věci a vy se objevíte na internetu, ani nevíte jak a v tuto chvíli tam jste a už vás nikdo nesmaže, pokud se stane video virálním.
TikTok umožňuje skrolování velmi krátkých videí, od několika vteřinových, po několika minutová. Můžete na něm získat závislost z hlediska dopaminového efektu, kdy se vám onen dopamin vyplaví pokaždé, kdy vidíte něco, co vám přinese pocit štěstí, takže chcete víc a víc. Jenže dopamin není bohužel bezedný, tudíž se po nějaké době vyplavovat přestane. Způsobuje to frustrace, úzkosti a deprese. Proto jsou mnozí lidé v dnešní době tolik frustrovaní, neboť jim dopamin dodává internet, telefon, na kterém mají spousty aplikací, včetně sociálních sítí, a ne běžné věci, ze kterých se mohou radovat. Jako kupříkladu krásný výhled na hory, dárek od přítele a podobně. Je dobré si dát dopaminový detox, kdy se odpoutáte od technologií a začnete vnímat a všímat si opět těch běžných a přesto zajímavých věcí.
A proto buďte opatrní nejen na ulici, ale i na internetu. A závěrem slovy Věry Pohlové, důchodkyně 72 z roku 1999: „Tyhle aféry každého jenom otravují. Já bych všechny ty internety a počítače zakázala.“
Měníme se k světu,
Odpočinek nemaje,
a k dalšímu létu,
druhá míza roztaje,
Nene, odpočíváme,
Vlastně neustále,
Tak to je štěstí,
Vyšťavit se nedáme,
Bychom měli na mále,
A s chybou na rozcestí,
Se vracet z dálky scestí,
Není to tak,
My jsme opatřeni,
Máme na to zrak,
A podvědomé zření.
Jsi napůl žena
Protože jsi
Ještě napůl já
A já jsem zkameněla
Do podoby tvého těla
Dnes nemám dobrý den. Ještě včera jsem byla perla v otevírající se škebli položené na zlatavých píscích na pobřeží toho nového života, který jsem ještě předešlý den žila, ale dnes už jsem chaluha vláčená pozpátku odlivem, strhávajícím mne nazpět do štiplavých vod oceánu. Jeho sůl mi rozleptává kůži. Jsem maličký svraštělý plod, starý člověk schovaný v ulitě malého dítěte, do jehož podoby se znovu vracím, když mi dnes po dlouhé době zase není dobře, přitom ještě včera mi dobře bylo. Včera dokonalá kulička s perleťovým leskem, dnes už jen rozmáčený cár člověka, do kterého celý den urputně bodala láska, a ta láska, to je můj lesk i moje bída. Dnes vážně nemám dobrý den.
Schovala jsem se totiž kdysi do škeble, abych tam dozrála v perlu, ale ta škeble mě v sobě uzamkla a nedovolila mi vystavovat se paprskům slunce, protože nevěřila tomu, že opravdu jen chci, aby mě hřálo jeho teplo, domnívala se totiž, že tolik prahnu po tom přitahovat paprsky, abych pro sebe získávala obdiv a poutala pozornost. Svou slávu jsem vložila do lastury, na jejímž trůně jsem si přála hovět a zůstat v ní pokud možno šťastná, ale ta lastura, to je ta láska, která bodá.
Svými nenávistnými čelistmi mě rozdrtila na prach a vyvrhla mne ven poté, co mne připravila o všechno, co jsem si v ní postupně vybudovala, rozžvýkala mne mstivě svými zuby, a tak dnes už nejsem tou krásnou a spokojenou perlou, co ještě včera byla hrdá na to, čím se stala, a taky na to, v jaké lastuře se jí toho podařilo dosáhnout. Zvolila jsem si špatnou škebli, prokletou lasturu, jež mi odňala všechnu slávu, ukradla si ji pro sebe, přivlastnila si ji jako svoji zásluhu, přestože právě z mé slávy a síly byla ona sama celou dobu živa, ale jednou zkrátka minula noc, kdy škeble za úsvitu rozevřela své čelisti, ale namísto toho, aby se v ranním svítání pochlubila svým pokladem, svojí nejcennější perlou, tak jen unaveně zívla, cítila totiž, že ta perla už jí není k ničemu. Viděla se mocnější a slavnější než v dobách, kdy k ní moc a sláva plynuly pouze z přirozenosti perly. Sama totiž nebyla ničím jiným než bezcenným kusem mořské střepiny. A jako střep se taky dokázala zahryznout hluboko do těla perly, do těla toho úplně nového člověka, do kterého jsem dorostla uvnitř skořepinové schrány lastury, aby mne pak ona nevděčně a vztekle rozdrtila mezi zuby a vyvrhla mne ven jako oblak perleťového prachu při jediném krátkém zakašlání. V jediném okamžiku tak dokázala vrátit tohoto nově stvořeného člověka zpátky do jeho staré bezcenné formy a vzít mu trůn, lesk, i jeho novou podobu. Včera mne ještě krmila láska, dnes touto láskou hladovím. Včera se o mě láska starala, dnes mi kope hrob v bezedných hlubinách nekonečného oceánu. Z něho se mi kdysi podařilo vyjít, a stálo mě to mnoho úsilí, abych se tou složitou, nevyzpytatelnou cestou mořských proudů, měsíčních přílivů a odlivů dostala až na samotný břeh pevniny, a stala se tak něčím cennějším než jen rozmáčeným pletencem vláken mořského plevele, co plave na hladině oceánu bez vůle a bez síly. A celá ta cesta od někoho, kdo vždycky patřil té bezejmenné pustině oceánu, ke zrodu perly, jež ucítila touhu zakoušet horký písek a paprsky slunce, trvala strašlivě dlouho. Člověk stráví mnoho let dorůstáním do své úplnosti. Já si pro to zvolila náruč muže. Někdy potřebujeme, aby nás někdo chránil, když se vyvíjíme a rosteme z úplného zárodku. Kdybychom byli vystaveni tlakům světa, první fáze bychom nejspíš nevydrželi.
Láska, které se svěříme, abychom se v ní stali někým novým a lepším, může ale taky bodat, aby v nás to dobré bezprostředně zabíjela, abychom byli v jejích očích vždy těmi nejhoršími mizery, a abychom se tak někým lepším nikdy nestali. Protože láska, která bodá, je láska, která nenávidí. Snadno nás připravuje o všechnu naši krásu, kterou jsme v sobě viděli, či alespoň ji chtěli vidět, a proměňuje nás v někoho ohavného. A tento znásilněný, zneuctěný, vnitřně rozervaný perleťový prach se opět nechává pokorně vtáhnout vlnami zpátky do toho velkého osamělého oceánu, do té nejpůvodnější podoby bytí, jakou známe. Návrat zpátky do míst, kde nic není. Tyhle čelisti lásky nikdy neuměly milovat, protože kdyby někdy milovaly, nemohly by tolik nenávidět, tolik uškodit. Nikdy by nemohly dopustit, aby to, co na jejich trůně dozrávalo údajně jejich mocí, byly ve vzteku schopny tak strašlivě ponížit a znehodnotit. Pak lze jen těžko uvěřit tomu, že ta lastura, ta náruč, ten trůn, co stvořil perlu, mohly kdy uznávat její hodnotu, či její hodnotě kdy napomáhat, protože nelze usilovat o to pomáhat stvořit něco tak cenného a pak tomu tak strašlivě ublížit, bez lítosti, bez soucitu, a pak to pod hroznou kletbou vyzvracet zpátky do oceánu, jako kdyby se snad lastura štítila perly, která v ní léta s pocitem bezpečí a láskyplně rostla.
Když píšu tento text a přemítám o tom, jakým způsobem jsem se vlastně v životě přiblížila tomu symbolickému obrazu perly, začínám lépe vidět souvislosti, které mne na sklonku dne vrací zpátky do chladné a syrové reality. Pokud si mne ten, jehož jsem považovala za zdroj své vlastní vnitřní síly a za zdroj své budující se sebehodnoty, nikdy nevážil, pak jsem se nestala tou nejlepší podobou sebe sama díky němu, díky tomu nepravému muži, jemuž jsem neprávem přičítala zásluhy za to, že se mi podařilo dospět v opravdovějšího člověka. Když se teď ohlédnu nazpět, tak konečně vidím, že si mě jako člověka nikdy nevážil, tedy mi ani nemohl přidávat žádnou hodnotu. Nakonec to nebyla jeho moc, díky které jsem bytněla a cizelovala svůj lesk s perleťovým nádechem. Kdežto on tam vždycky prostě jenom byl, číhající, pasivní, využívající všeho, co mu můj růst přinášel, trpělivě vyčkával do okamžiku, kdy jsem se téměř úplně stala sama sebou, neboť předem tušil, že jednou si nutně uvědomím, že moje síla není v něm, ale že je ve mně a vždycky byla. A přestože celou dobu bral pro sebe zásoby z mojí síly, protože sám žádnou neměl, potřeboval mít v náručí a taky v zubech spíš křehkou a tvárnou perlu, která ho bude vždycky potřebovat, a bál se toho nového člověka, který se z této perly měl co nevidět vyloupnout. A protože celý ten proces už delší čas trpělivě a pozorně sledoval, našel si rychlou a elegantní skulinku ve scénáři mého života a ještě předtím, než jsem si sebe sama naplno uvědomila, mi všechno to, co jsem v něm budovala, bez náhrady vzal, o všechno mne připravil, zničil mě a celý můj svět dřív, než jsem se stihla stát silnějším, než byl on.
Dnes jsem neměla dobrý den. Ale každý den je prostorem pro to, abychom v něm vytvářeli podobu zítřka. Je už k půlnoci. Cítím vůni horkého písku, škádlivé teplo slunečních paprsků, hřejí, ale žádné světlo ještě nevidím, pluji pod hladinou, ale jak se tak schyluje k přelomu mezi dneškem a zítřkem, kdy zákony věcí včerejších pomalu přestávají platit, přichází ke mně jakýsi nový a neznámý pocit. Mořská sůl mi přestává rozleptávat tělo, krystalizuje na jeho povrchu, sůl na mne tvrdne a celé mé tělo se zpevňuje.
Získávám neočekávanou pevnost. Poté co mne zničila láska, která uměla strašně nenávidět, už vím, že nechci v životě nic hledat, protože kdo hledá, ten potřebuje, aby něco našel, a já, která hledám v životě lásku, vždycky potřebuju někoho, v němž budu moct zrealizovat celý svůj život. A bez té lásky můj život ztrácí jasné obrysy. Pokud se ale člověk svěří do objetí někoho, kdo miluje násilnou povahou lásky, a kdo bez výčitek svědomí rozdrtí člověka, jehož nemůže mít, nemůže ho ovládnout či ho nedokáže zcela přemoci, pak není pod ochranou pootevřené lastury jako vzácná perla, ale je zaklíněný v rozevřených čelistech baziliška přímo pod dvěma horními zuby napuštěnými jedem.
Hledat pro mne teď není způsob, jak se doopravdy stát tou nejlepší podobou sebe sama. Chtěla bych se teď prostě jen ohlédnout za těmi mílemi, které jsem už překonala, a zhodnotit milníky, jež jsem zasela do osy svého odžitého času, a uvědomit si, kdo jsem. Perla potřebuje lasturu a celá její hodnota je v jasu jejího lesku, v její kráse a v tom jedinečném splynutí dvou na sobě závislých těl – v přírodě jim říkáme úkaz, ve vztazích zase omyl. Mně by tak jen stačilo být drobounkým zrnkem písku, které leží na pláži spolu s myriádami dalších zrnek, všechna součástí jednoho donekonečna se táhnoucího břehu života, jehož linie tvořená předělem mezi mořem a souší odděluje nic od něčeho. Chci být součástí něčeho. A zároveň nebýt částí ničeho. Chci si uvědomit, že vím, kdo jsem. Myslím si, že na ten pocit se nelze připravit. Celý život nemáme příliš ponětí o tom, kdo jsme. Dokud si zcela bezděčně neuvědomíme, že to vlastně víme, že se známe s takovou důvěrností, která nám brání vztáhnout se ke své vlastní minulosti a najít v čase ten okamžik, kdy se to stalo.
Mám pocit, že o sobě vím mnohem víc, než jsem věděla před hodinou.
Možná proto, že zákony včerejška už přestaly platit. Minula půlnoc.
Když člověk chce v sobě něco uzavřít, musí pootvírat hodně oken, hodně dveří, hodně otvorů.
Lastura, která je uvnitř mojí mysli, se otevírá.
To, co jsem vybudovala uvnitř ní, ho musí přežít. To, co ho přežilo, musí být víc než trosky.
Musím umět obnovit všechno to, na co jsem zapomněla, když mě z lásky zabil.
Musím znovu vybudovat nového člověka… anebo jím už jsem.
Jak často sleduješ pornografii?
Někdy denně a někdy na to pár dnů zapomenu, takže celková frekvence tak ob den.
A cítíš to jako správnou frekvenci, není to moc nebo málo?
To záleží na tom, jestli je to dobrá nebo špatná pornografie. Myslím to v obojím smyslu, jednak jestli je kvalitní a jednak jestli je dobrá nebo špatná pro lidi. Na rozdíl od toho, co tvrdí někteří odborníci z NUDZu si myslím, že je spíš špatná pro duši, a že sledování pornografie není tak naplňující jako skutečný kontakt s druhým člověkem. A v tom druhém smyslu, když je dobrá v tom, že mně se líbí, tak je z toho vždycky lepší pocit, než když vidím něco, co jsem vlastně ani vidět nechtěl. To mě pak otravuje a mám z toho zpravidla horší pocity. A taky pornografie, která by mi vyhovovala, asi ještě nebyla natočená.
„Můžu ti pomoct?“
Daria zvedla hlavu. Vedle ní stál sympatický, asi čtyřicetiletý muž. Vysoký a štíhlý, tmavé vlasy, velké modré oči, na tváři úsměv. Líbil se jí. Usmála se taky:
„To budete hodný,“ přikývla. Tak pohledného muže už dávno neviděla. Rozbušilo se jí srdce. Vzpomněla si na Mirka, který byl také usměvavý. Bohužel ale jen do chvíle, kdy zjistil a pochopil, že ten vozík, co na něm ona sedí tu bude s nimi už napořád. To byl konec úsměvů a začátek lhaní. Dlouho ji to bolelo. Raději se rychle vrátila ze vzpomínek zpět do reality, podala mladému muži sáček s pečivem se slovy: „Kdybyste mi to dal do té bílé tašky za vozíkem.“
Internet a sociální sítě, jejich toxické prostředí a bizár, který se objevuje na těchto platformách, je kolikrát natolik zarážející, že je to snad horší, než když dospívající poprvé objeví porno stránky… Ano, dnešní doba přinesla mnoho technologických vymožeností, ale s nimi je bohužel spojena i temná stránka, tak temná, jako když zabrousíte na stránky dark webu, akorát, že nejste na dark webu, ale na internetu či sociálních sítích, kde by měla probíhat jakási kontrola, která ovšem neprobíhá tak, jak by měla.
A tak se mnozí z mladších i starších generací dostávají ke contentu, ke kterému by se nikdo dostat neměl, který by nikdo neměl vidět, natož šířit po internetu, neboť internet je nejen plný dezinformací, které mnozí hltají, konspiračních teorií, ve které mnozí věří, ale také věcí, ze kterých vám vůbec nemusí být dobře.
Asi nejtoxičtější prostředí se nachází na sociální síti s názvem TikTok, využívané převážně mladší generací. Můžete tam najít bizarnosti, jako například staršího muže, který v oblečku čehokoliv brouzdá v bazénku, nebo ženu (btw. influencerku), která je očividně mentálně retardovaná a hejtí ji spousty lidí za mnohé věci, jako třeba za to, že ač už úmyslně, či neúmyslně, přichází o svoje domácí mazlíčky, manipuluje a je zlá na svého přítele. A teď vyvstává otázka, je tato žena oběť nejen šikany, nebo naopak jsou obětí její nejbližší, tedy domácí mazlíčci a kupříkladu její přítel? Dále zde najdete mladou náctiletou influencerku, která s dalším kamarádem influencerem otevřeně mluví o tom, že hulení je vlastně v pohodě, a že si včera dali „kýbl“, nemluvě o tom, že na jejím e-shopu se také objevily tzv. „vapíky“, které jsou momentálně hodně populární mezi mladými lidmi, a které ona propagovala na svých sociálních sítích.
Tohle je jen malý výčet toho, co se momentálně na sociálních sítích děje. Kromě těchto bizarností, které se zde nacházejí, se tady objevuje také content, jenž by patřil spíše na dark web, ale najdete ho na internetu, potažmo na sociálních sítích. Jako kupříkladu video, které našel český youtuber Roth Wellden, jenž se zabývá objevováním věcí na internetu, dark web nevyjímaje. Btw. na dark webu našel např. svoji občanku… Ano, pravděpodobně je tam i ta vaše.
Co Wellden zaznamenal na Redditu (jedna z novějších sociálních sítí), je tak zarážející, že i on sám ve videu, které o tomhle točil, říká, že nic horšího nikdy neviděl, a to už toho viděl mnoho, jak je patrné i z jeho videí. Jde o video z nějakého bunkru v Číně, v němž se nachází jakási nádrž a v té nádrži je značné množství dětských těl v různém stupni rozkladu, jenž jsou ponořeny do jakési kapaliny. Ano, tohle video bylo možné vidět na sociálních sítích.
Nejhorší a nejvíce zarážející na tom všem je, že se o tomhle vůbec veřejně neví a nemluví. Není na internetu jediná zmínka, jediný článek k tomuto videu. A přitom nejde o fikci, protože těla přibývají a rozkládají se, tudíž nemůže jít o rekvizity do filmu, jak muž z druhého inkriminovaného videa zmiňuje. Z tohoto mrazí, a nejen proto, jaký obsah je zde viděn (sama jsem si video nepouštěla, protože na tohle skutečně nemám odvahu, ani žaludek), ale také proto, že samotné video se šířilo na TikToku a nejen na něm, tudíž ho mohl vidět kdokoliv. Nehledě na to, zdůrazňuji, že jde o platformy, které používají zejména mladí lidé a děti.
A jaké poučení z tohoto všeho plyne? Vybírejte si, a to velmi pečlivě, koho a co na internetu, potažmo sociálních sítích, sledujete. Jednak tím podporujete daného člověka, dané video, jednak je důležité, jaký content onen influencer nebo video má, co propaguje a co vám tím sděluje. Internet je velmi toxické prostředí, což je dost insane, ale je to tak, a i na youtubu můžete najít mnohé věci, které by tam být neměly, zařazené například v kategorii edukativních videí, ale mnohdy jsou to videa, která edukativní vůbec nejsou. Například se z těchto tzv. „edukativních videí“ můžete dozvědět, jak správně nasadit kondom, jenže je to tam reálně ukázané, takže jde v podstatě o porno… A takových videí, která youtube vůbec nekontroluje, je tam nespočet. A také mnohdy stačí, abyste se spletli, zadali do vyhledávače jiné slovo, než jste chtěli a pak už se nestačíte divit, co vám tam naskáče.
Co se týče algoritmů, tak nejhůře vychází též TikTok… Pokud se zaregistrujete na tuto sociální síť a postnete své první video, v tuto chvíli se šíří a dívají na něj lidé, kteří ani nemusí být vašimi diváky, ale zkrátka podle algoritmu jim video vyjelo a oni se na něj právě dívají. Může se tak stát dokonce virálním, což se děje poměrně často. A vy pak už tomuto šíření nezabráníte. Dávejte si pozor, co zveřejňujete a pro koho danou věc zveřejňujete. Ne vždy to totiž může být ku prospěchu věci a vy se objevíte na internetu, ani nevíte jak a v tuto chvíli tam jste a už vás nikdo nesmaže, pokud se stane video virálním.
TikTok umožňuje skrolování velmi krátkých videí, od několika vteřinových, po několika minutová. Můžete na něm získat závislost z hlediska dopaminového efektu, kdy se vám onen dopamin vyplaví pokaždé, kdy vidíte něco, co vám přinese pocit štěstí, takže chcete víc a víc. Jenže dopamin není bohužel bezedný, tudíž se po nějaké době vyplavovat přestane. Způsobuje to frustrace, úzkosti a deprese. Proto jsou mnozí lidé v dnešní době tolik frustrovaní, neboť jim dopamin dodává internet, telefon, na kterém mají spousty aplikací, včetně sociálních sítí, a ne běžné věci, ze kterých se mohou radovat. Jako kupříkladu krásný výhled na hory, dárek od přítele a podobně. Je dobré si dát dopaminový detox, kdy se odpoutáte od technologií a začnete vnímat a všímat si opět těch běžných a přesto zajímavých věcí.
A proto buďte opatrní nejen na ulici, ale i na internetu. A závěrem slovy Věry Pohlové, důchodkyně 72 z roku 1999: „Tyhle aféry každého jenom otravují. Já bych všechny ty internety a počítače zakázala.“
Měníme se k světu,
Odpočinek nemaje,
a k dalšímu létu,
druhá míza roztaje,
Nene, odpočíváme,
Vlastně neustále,
Tak to je štěstí,
Vyšťavit se nedáme,
Bychom měli na mále,
A s chybou na rozcestí,
Se vracet z dálky scestí,
Není to tak,
My jsme opatřeni,
Máme na to zrak,
A podvědomé zření.