Výňatek rozhovoru s MUDr. Martinem Hollým, sexuologem a bývalým ředitelem PN Bohnice
Zdá se mi, že v současné době mladí lidé často žádají o změnu pohlaví a mám pocit, že se to děje ve strašně velkém množství, a když se to z nějakého důvodu zvrtne, není to fenomén, který vede k tomu, že si lidé zničí život?
Navykli jsme si hrát s přítelkyněmi takovou milou hru na lži. Říkám jim, že se mi líbí, že jim to sluší a podobně. Má přítelkyně ale téměř nikdy není žena. Je to jen vnitřní prostor pro nové rozpory. Proto ji čas od času opustím a začnu si s novou. Mám pocit, že se tím něco vylepší. Ale i tato nová holka se mi dostane do hlavy a začne se tam roztahovat. Asi si nakonec najdu kluka, možná to bude lepší. Nevím, proč jsou všechny mé přítelkyně tak žárlivé.
Dá se říct, že vztah se ženou je pro každého muže svrchovaně nevýhodný, přinejmenším z pohledu západní medicíny. Když si chci nechat vytrhnout zub, jdu k zubaři. A pokud mám zahleněné dýchací cesty, půjdu asi na plicní. Pokud se mi líbí, jak nějaká žena hraje na klavír, tak si to poslechnu.
Jitka a Filip se znali už od dětství. Chodili spolu do školky, do školy, na gympl, na basket… Byli nejlepšími kamarády. Vždy se mohli jeden na druhého spolehnout. Dokázali si spolu, jako dobří kamarádi, celé hodiny povídat, celé večery spolu mlčet a nic se na tom nezměnilo ani potom, co se Jitka vdala a Filip oženil. Pracovali ve stejné firmě, kanceláře měly vedle sebe, jenom večery už trávili každý s někým jiným. A na povídání už taky neměli tolik času. Když jim při jejich vytíženosti nějaký zbyl, trávili ho každý se svou rodinou. Opět si čas jeden pro druhého našli teprve až po Jitčině úrazu, díky kterému skončila na invalidním vozíku. Ona měla najednou víc volna a on si uvědomil, že teď ho jako kamaráda potřebuje mnohem víc.
Ještě, že existuješ, myslím na tebe, kudy chodím.
Jelikož uklidňuješ, poslouchám tvůj hlas, k tobě se modlím.
Někdy zvučný, jindy tichý je, jak vánek v korunách.
Vidíš mi do tváře, zkoumáš můj jemný nach?
Chodbami a ulicemi se proplétáš, je tě všude plno.
Do ucha mi zlehka pošeptáš, jak zní tvé pravé jméno.
Nelze uchopit něco, co nejde vyjádřit slovy.
Nač taky? Že vím všechno? No jo, mně se to mluví.
Proto raději tebe poslouchám, tebe uctívám, v tebe věřím.
Abych tě vždy našla na loukách, našla v korunách, i vody zčeřím.
A dokud tu budu a dokud nezemřu, bude to tak.
Dokud tu budeš ty. Patříme k sobě, no není to fakt?
Budeš tu beze mě? Budeš si pořád žít?
Měnit se, čeřit se, zpřetrháš se mnou nit?
Nebo mě proměníš v sebe sama, pak budeme pospolu.
Zasáhne mě prudká rána, co vystřelíš ze vzdoru.
Vezmi mě pod svá křídla, já svoje ztratila.
Ten chlad je jako skála, která nám patřila.
Nemůžu být bez tebe. Kdy proměníš mě v sebe?
Bez limitu, bez nebe? Je více nežli šedé.
Věřit ti teď? Po tom všem? Nezní to sarkasticky?
Bylo to jen… No ovšem! O HUDBĚ! Fanaticky.
Řekni, že je vše dobré, že vše správně plyne?
Že nestojím na místě, že se pohybuju?
Že uhýbám chybám, které udělám?
Že mě nepotopíš a zvedneš mě ze země?
Řekni, že je vše v pořádku a já mohu jít v klidu spát?
Že jsem tam, kde mám být?
Že mě chápeš, i když se chovám divně?
Že budoucnost je naše?
Řekni, že se nemýlím, když věřím v lásku?
Že byla stvořena jen pro nás dva?
Že nic jiného na světě není?
Že je jen láska mezi námi?
Tak řekni. Řekni něco.
Výňatek rozhovoru s MUDr. Martinem Hollým, sexuologem a bývalým ředitelem PN Bohnice
Zdá se mi, že v současné době mladí lidé často žádají o změnu pohlaví a mám pocit, že se to děje ve strašně velkém množství, a když se to z nějakého důvodu zvrtne, není to fenomén, který vede k tomu, že si lidé zničí život?
Navykli jsme si hrát s přítelkyněmi takovou milou hru na lži. Říkám jim, že se mi líbí, že jim to sluší a podobně. Má přítelkyně ale téměř nikdy není žena. Je to jen vnitřní prostor pro nové rozpory. Proto ji čas od času opustím a začnu si s novou. Mám pocit, že se tím něco vylepší. Ale i tato nová holka se mi dostane do hlavy a začne se tam roztahovat. Asi si nakonec najdu kluka, možná to bude lepší. Nevím, proč jsou všechny mé přítelkyně tak žárlivé.
Dá se říct, že vztah se ženou je pro každého muže svrchovaně nevýhodný, přinejmenším z pohledu západní medicíny. Když si chci nechat vytrhnout zub, jdu k zubaři. A pokud mám zahleněné dýchací cesty, půjdu asi na plicní. Pokud se mi líbí, jak nějaká žena hraje na klavír, tak si to poslechnu.
Jitka a Filip se znali už od dětství. Chodili spolu do školky, do školy, na gympl, na basket… Byli nejlepšími kamarády. Vždy se mohli jeden na druhého spolehnout. Dokázali si spolu, jako dobří kamarádi, celé hodiny povídat, celé večery spolu mlčet a nic se na tom nezměnilo ani potom, co se Jitka vdala a Filip oženil. Pracovali ve stejné firmě, kanceláře měly vedle sebe, jenom večery už trávili každý s někým jiným. A na povídání už taky neměli tolik času. Když jim při jejich vytíženosti nějaký zbyl, trávili ho každý se svou rodinou. Opět si čas jeden pro druhého našli teprve až po Jitčině úrazu, díky kterému skončila na invalidním vozíku. Ona měla najednou víc volna a on si uvědomil, že teď ho jako kamaráda potřebuje mnohem víc.
Ještě, že existuješ, myslím na tebe, kudy chodím.
Jelikož uklidňuješ, poslouchám tvůj hlas, k tobě se modlím.
Někdy zvučný, jindy tichý je, jak vánek v korunách.
Vidíš mi do tváře, zkoumáš můj jemný nach?
Chodbami a ulicemi se proplétáš, je tě všude plno.
Do ucha mi zlehka pošeptáš, jak zní tvé pravé jméno.
Nelze uchopit něco, co nejde vyjádřit slovy.
Nač taky? Že vím všechno? No jo, mně se to mluví.
Proto raději tebe poslouchám, tebe uctívám, v tebe věřím.
Abych tě vždy našla na loukách, našla v korunách, i vody zčeřím.
A dokud tu budu a dokud nezemřu, bude to tak.
Dokud tu budeš ty. Patříme k sobě, no není to fakt?
Budeš tu beze mě? Budeš si pořád žít?
Měnit se, čeřit se, zpřetrháš se mnou nit?
Nebo mě proměníš v sebe sama, pak budeme pospolu.
Zasáhne mě prudká rána, co vystřelíš ze vzdoru.
Vezmi mě pod svá křídla, já svoje ztratila.
Ten chlad je jako skála, která nám patřila.
Nemůžu být bez tebe. Kdy proměníš mě v sebe?
Bez limitu, bez nebe? Je více nežli šedé.
Věřit ti teď? Po tom všem? Nezní to sarkasticky?
Bylo to jen… No ovšem! O HUDBĚ! Fanaticky.
Řekni, že je vše dobré, že vše správně plyne?
Že nestojím na místě, že se pohybuju?
Že uhýbám chybám, které udělám?
Že mě nepotopíš a zvedneš mě ze země?
Řekni, že je vše v pořádku a já mohu jít v klidu spát?
Že jsem tam, kde mám být?
Že mě chápeš, i když se chovám divně?
Že budoucnost je naše?
Řekni, že se nemýlím, když věřím v lásku?
Že byla stvořena jen pro nás dva?
Že nic jiného na světě není?
Že je jen láska mezi námi?
Tak řekni. Řekni něco.
