Láska
Láska neexistuje.
Není nic, co by tomu nasvědčovalo.
Bůh měl být láska, není.
On měl být láska, není.
V lidech měla být láska, není.
Ve mně měla být láska, není.
Vše zemřelo, včetně lásky, která není.
Láska neexistuje.
Není nic, co by tomu nasvědčovalo.
Bůh měl být láska, není.
On měl být láska, není.
V lidech měla být láska, není.
Ve mně měla být láska, není.
Vše zemřelo, včetně lásky, která není.
29/06/2023 vyšel na webu Psychologie dnes článek od Jitky Holasové, ve kterém se píše mimo jiné o environmentální úzkosti v terapeutovnách, se kterými se psychologové setkávají čím dál více.
Jedná se o environmentální úzkost, žal, distres… jak pojmenovávají tento jev u určitých jedinců, kteří jsou více citliví na věci, jež se týkají globálního oteplování, klimatických změn apod., doktoři, vědci a psychologové nejen v České republice. „Environmentální distres nefiguruje v diagnostických manuálech psychických onemocnění, nicméně v roce 2018 Americká psychologická asociace ve své zprávě jasně pojmenovala psychologický fenomén ekologické úzkosti jako ‚chronický strach z environmentálního kolapsu vycházející z klimatických změn, které jsou podle všeho neodvratné, a spojený s obavami o budoucnost a životy dalších generací‘. Uvedla v článku Jitka Holasová, která dále píše, že jde o celou řadu emocí, jako například „směs strachu, hněvu, pocitů viny, bezmoci, zoufalství nebo vyčerpání.“
Člověk se na invalidním vozíku může ocitnout z různých důvodů, ne pouze po úrazu.
Například z důvodu obrny (ale tu se, díky očkování podařilo u nás vymýtit), dále z důvodu dětské mozkové obrny, která vzniká při porodu jako následek přidušení, kdy se do mozku nedostává krev a kyslík a z toho důvodu odumírají mozkové buňky. Dále z důvodu komplikovaného, nebo velmi předčasného porodu. Na invalidním vozíku se člověk může ocitnout i z důvodu neurodegenerativního, nebo autoimunitního onemocnění jako je například roztroušená skleróza.
Tak jako Escher stavěl své schodiště,
stavím si život bez citu, lásky a bolesti.
Překračuji schody mílovými kroky,
oplošťuji svoji duši, vše vracím na místo,
kde jen tak neskončí, co bylo započato.
Chci se vrhnout ze skály,
vím, že mě zachráníš,
ráda bych věřila, že to tak je.
Když odjedu do neznáma, necháš mě tak.
Nikdy mi nebudeš nablízku. Chci věřit,
že to tak není, jenže vím, že to tak je.
Opusť mě, odpusť mi. Je to jednoduché.
Odejdi a už se nevracej. Nechci tu bolest.
Vracím se na schodiště a utěšuji svoji duši,
kterou jsem zaprodala ďáblu.
Ďábel ji rozdupe a spálí. Snad.
Až se tak stane, bude má duše v pekle,
ale svobodná. Nesmím se ohlížet.
Za tebou, za nikým. Proniknout do
hlubin, kde se vše ztrácí.
I já, moje zaprodaná duše. Ztracená a svobodná.
Možná to tak má být. Mám věřit, že to tak je?
Jsem tulákem po hvězdách, co se zapomněl toulat.
Věříš, že to tak je? Někoho mi připomínáš.
Jsi živoucí myšlenka, co zůstává, co nezaniká.
Ptáme se MUDr. Martina Hollého, sexuologa a bývalého ředitele PN Bohnice
Jaký je váš pohled na sexuální asistenci, zvlášť u lidí, kteří mají psychiatrickou diagnózu, včetně mentálních handicapů?
Myslím si, že myšlenka je to šlechetná, ale tam se většina těch systému zvrhla. Je několik států, kde to začalo fungovat, třeba ve Švýcarsku to snad pojišťovny proplácí, ale strašně těžko se to drží v etické rovině. Řeknu to možná ne úplně korektně: je málo takových světic, které by to dělaly jenom ze sebepřesahujících důvodů, takže se to potom, zvláště pokud jich potřebujeme víc, vlastně prolíná s prostitucí.
Ačkoliv transsexualita provází lidskou historii odnepaměti, stále budí kontroverze. V minulosti byly translidé stíháni, v některých zemích je úřední změna pohlaví zakázána. V České republice sice existuje tranzice, translidé jsou však po jejím podstoupení často diskriminováni.
Láska neexistuje.
Není nic, co by tomu nasvědčovalo.
Bůh měl být láska, není.
On měl být láska, není.
V lidech měla být láska, není.
Ve mně měla být láska, není.
Vše zemřelo, včetně lásky, která není.
29/06/2023 vyšel na webu Psychologie dnes článek od Jitky Holasové, ve kterém se píše mimo jiné o environmentální úzkosti v terapeutovnách, se kterými se psychologové setkávají čím dál více.
Jedná se o environmentální úzkost, žal, distres… jak pojmenovávají tento jev u určitých jedinců, kteří jsou více citliví na věci, jež se týkají globálního oteplování, klimatických změn apod., doktoři, vědci a psychologové nejen v České republice. „Environmentální distres nefiguruje v diagnostických manuálech psychických onemocnění, nicméně v roce 2018 Americká psychologická asociace ve své zprávě jasně pojmenovala psychologický fenomén ekologické úzkosti jako ‚chronický strach z environmentálního kolapsu vycházející z klimatických změn, které jsou podle všeho neodvratné, a spojený s obavami o budoucnost a životy dalších generací‘. Uvedla v článku Jitka Holasová, která dále píše, že jde o celou řadu emocí, jako například „směs strachu, hněvu, pocitů viny, bezmoci, zoufalství nebo vyčerpání.“
Člověk se na invalidním vozíku může ocitnout z různých důvodů, ne pouze po úrazu.
Například z důvodu obrny (ale tu se, díky očkování podařilo u nás vymýtit), dále z důvodu dětské mozkové obrny, která vzniká při porodu jako následek přidušení, kdy se do mozku nedostává krev a kyslík a z toho důvodu odumírají mozkové buňky. Dále z důvodu komplikovaného, nebo velmi předčasného porodu. Na invalidním vozíku se člověk může ocitnout i z důvodu neurodegenerativního, nebo autoimunitního onemocnění jako je například roztroušená skleróza.
Tak jako Escher stavěl své schodiště,
stavím si život bez citu, lásky a bolesti.
Překračuji schody mílovými kroky,
oplošťuji svoji duši, vše vracím na místo,
kde jen tak neskončí, co bylo započato.
Chci se vrhnout ze skály,
vím, že mě zachráníš,
ráda bych věřila, že to tak je.
Když odjedu do neznáma, necháš mě tak.
Nikdy mi nebudeš nablízku. Chci věřit,
že to tak není, jenže vím, že to tak je.
Opusť mě, odpusť mi. Je to jednoduché.
Odejdi a už se nevracej. Nechci tu bolest.
Vracím se na schodiště a utěšuji svoji duši,
kterou jsem zaprodala ďáblu.
Ďábel ji rozdupe a spálí. Snad.
Až se tak stane, bude má duše v pekle,
ale svobodná. Nesmím se ohlížet.
Za tebou, za nikým. Proniknout do
hlubin, kde se vše ztrácí.
I já, moje zaprodaná duše. Ztracená a svobodná.
Možná to tak má být. Mám věřit, že to tak je?
Jsem tulákem po hvězdách, co se zapomněl toulat.
Věříš, že to tak je? Někoho mi připomínáš.
Jsi živoucí myšlenka, co zůstává, co nezaniká.
Ptáme se MUDr. Martina Hollého, sexuologa a bývalého ředitele PN Bohnice
Jaký je váš pohled na sexuální asistenci, zvlášť u lidí, kteří mají psychiatrickou diagnózu, včetně mentálních handicapů?
Myslím si, že myšlenka je to šlechetná, ale tam se většina těch systému zvrhla. Je několik států, kde to začalo fungovat, třeba ve Švýcarsku to snad pojišťovny proplácí, ale strašně těžko se to drží v etické rovině. Řeknu to možná ne úplně korektně: je málo takových světic, které by to dělaly jenom ze sebepřesahujících důvodů, takže se to potom, zvláště pokud jich potřebujeme víc, vlastně prolíná s prostitucí.
Ačkoliv transsexualita provází lidskou historii odnepaměti, stále budí kontroverze. V minulosti byly translidé stíháni, v některých zemích je úřední změna pohlaví zakázána. V České republice sice existuje tranzice, translidé jsou však po jejím podstoupení často diskriminováni.