Tak jako Escher stavěl své schodiště,
stavím si život bez citu, lásky a bolesti.
Překračuji schody mílovými kroky,
oplošťuji svoji duši, vše vracím na místo,
kde jen tak neskončí, co bylo započato.
Chci se vrhnout ze skály,
vím, že mě zachráníš,
ráda bych věřila, že to tak je.
Když odjedu do neznáma, necháš mě tak.
Nikdy mi nebudeš nablízku. Chci věřit,
že to tak není, jenže vím, že to tak je.
Opusť mě, odpusť mi. Je to jednoduché.
Odejdi a už se nevracej. Nechci tu bolest.
Vracím se na schodiště a utěšuji svoji duši,
kterou jsem zaprodala ďáblu.
Ďábel ji rozdupe a spálí. Snad.
Až se tak stane, bude má duše v pekle,
ale svobodná. Nesmím se ohlížet.
Za tebou, za nikým. Proniknout do
hlubin, kde se vše ztrácí.
I já, moje zaprodaná duše. Ztracená a svobodná.
Možná to tak má být. Mám věřit, že to tak je?
Jsem tulákem po hvězdách, co se zapomněl toulat.
Věříš, že to tak je? Někoho mi připomínáš.
Jsi živoucí myšlenka, co zůstává, co nezaniká.