Růženec v tvých rukou
už nepočítá, ale spí
chceš být mou půlkou
ale nemůžeš si vybrat
obklopíš se písněmi
dokonalých zahrad
vím o úsměvu tvém
kolik vypovídá jmen
noc, co přichází rychle
jsi jako krychle
která nechce spát
a do těch zahrad
vstoupí host plný lásky
a vytrhá sedmikrásky
blesku se líbí tvoje
jasná krása bez závoje
a proto přicházíš
zrovna když bdíš
tak silně, jako Kristus na kříži
co už brzy zamíří
do světa nebes nad námi
kde uslyšíme varhany
milý to zvuk příchodu
kam umístíme přírodu?
je to v tobě, je to v nás
musíme cítit hráz
co Bůh spojil, už nerozlučuj

Kolik hvězd zasyčí
v prostoru nad námi?
Obtáčím se na tyči
i když jsou hlívami
jako jitro v jasný den
prožívám pořád ten sen
chci jít za tebou a věřit
že tě nejde jen tak změřit
dotýkáš se mě všude
a tvé rty rudé
přitom zpívají
o počátku světa
to je ta pravá meta
věčných začátků a iluzí
které až později zamrzí
vím, co chceš vytroubit světu
jako na práh jasných letů
v letadlech, co zapomněly
že nejsou jako karamely
které tolik chutnají
v domě, i ve stáji,
kam nás odnesou naše mysli
Bůh nám do vlasů kreslí

Láska je plná iluzí
co nám pěkně zaslzí
když přichází noc
chybí mi moc
která by rozbila
nočního motýla
já vím, čím přetékáš
láskou, kterou otevíráš
v tolika girlandách jiter
které přicházejí jen občas
jako přítel, který hladí
a zároveň svádí
v mnoha pohádkách
které jsou slovo i prach
mám tě rád prsty tolika
že se změní kolika
čísly, které nosíš
děláš za sebou mříž
ale mě neutečeš, lásko má
která se zdáš chvílema
jako osten z květiny
ach, ať jsem jen jediný
co se vyznává pro tebe
ty jsi mé pravé nebe

Jedeme do světa
ale nestačí nám planeta
jsme tak iluzí
o sobě samých
chvíli pláč, chvíli smích
jak na nás Bůh dých´
lidé se mění
jako na orloji
přemýšlím nad tím
jak tedy být svoji
já jsem ty, ty jsi já
naše křídlo kroužívá
nad prázdnými poli
co moji bradu neoholí
vážím si tvého stínu
i když taky cítím vinu
naše cesta se ale povede
když nás navede
do lásky jasné jako med
to já jsem tebe sved´

Moje jitřenko
kam to běháš?
Mám tě pěkně vybranou
ale jako sojka za vranou
je má láska, která hojí
koňské spřežení na orloji
uprostřed lesa
má láska klesá
pokud nechci být stín
zbav mě prosím mých vin
buďme pár
jako z řeckých legend
ty a já, já a ty
co sedáme za vraty
světa, který tolik duní
tvé já se v mém sluní
mám tě rád, květino
co se měníš ve víno
myslím na tebe
po celý čas
i když někdy mluvíš
jako hlas
tvůj dotek je zázrak

Jako v růži se dotýkám
tvého já, tak jasného
jako ve snu spásného
dělání mě sice potěší
ale jen, když se usmíváš
hodně práce se mnou máš
budeme brzy svoji, neboj
ty, růže a srdce se hoj
buď tedy květinou, co stojí
někde blízko, třeba na orloji
vím, že nejsem zázrak
ty jsi ale má žena
teď i celá rozkurážená
vím, čím chci teď být
dám ti tedy klid
a stanu se orlem duše.