Když matka vstoupila do pokoje, aby se zeptala Karla, jestli náhodou něco nepotřebuje, našla ho, jak upřeně hledí do počítače, na tváři blažený úsměv.
„Co sleduješ?“.
A aniž by počkala na odpověď, prudce otočila monitor počítače k sobě.
„Porno?“ Zděsila se. „Fuj, ty prase!“ Vyjekla.
Maska z ledu srostla ti s obličejem.
Řekni si jí o útěchu.
Vyprávěj jí o veškerých snech bez hnízd,
o rtech směřujících do ztracena
Maska ti srostla i s očima,
Neuvidíš mě, nevíš, kolik toho nesu
Sněženky, trní růže a zahradu, kde schovávám tolik nových očí, tolik cest potažených kůží, tolik příběhů, které neuslyšíš.
Dala bych ti trny – nech se vést
Dala bych ti okvětní lístky – nech se plakat
Dala bych ti ohniště,
nová hnízda.
Zahrada v únoru nespí
a já ti nesmím položit ruce na tváře.
protiklady se přitahují,
ale bolí
neprobudím tě
pro tebe život je nemoc
a pro mě je nemoc chybění
nepojmeš mě,
a tak doufám, že oči
mají více místností
hranice mezi prázdnem a hlubinami
je tenká
Sedíme ve tmě u ohně
a hvězdy nám padají do dlaní.
Kreslím jimi po zemi, která se rozsvěcí.
Najednou vidím, máš je i v očích.
A v těch mých žhnou plameny.
…
Okna utěsnily žaluzie
barvy mléka, z části průhledné, tekuté sny
„zavřu se zde a vše bude jinak“
byt zvětralý osamělostí, podlahy
do kterých smutek vyhloubil díry
žaluzie se přiškvařily ke sklu
iluze otevřely žíly a vpustily do všech místností jaro,
rozestlaly a prostřely stůl,
— na něm všechna okna skříní, oči topení
čekají
Když matka vstoupila do pokoje, aby se zeptala Karla, jestli náhodou něco nepotřebuje, našla ho, jak upřeně hledí do počítače, na tváři blažený úsměv.
„Co sleduješ?“.
A aniž by počkala na odpověď, prudce otočila monitor počítače k sobě.
„Porno?“ Zděsila se. „Fuj, ty prase!“ Vyjekla.
Maska z ledu srostla ti s obličejem.
Řekni si jí o útěchu.
Vyprávěj jí o veškerých snech bez hnízd,
o rtech směřujících do ztracena
Maska ti srostla i s očima,
Neuvidíš mě, nevíš, kolik toho nesu
Sněženky, trní růže a zahradu, kde schovávám tolik nových očí, tolik cest potažených kůží, tolik příběhů, které neuslyšíš.
Dala bych ti trny – nech se vést
Dala bych ti okvětní lístky – nech se plakat
Dala bych ti ohniště,
nová hnízda.
Zahrada v únoru nespí
a já ti nesmím položit ruce na tváře.
protiklady se přitahují,
ale bolí
neprobudím tě
pro tebe život je nemoc
a pro mě je nemoc chybění
nepojmeš mě,
a tak doufám, že oči
mají více místností
hranice mezi prázdnem a hlubinami
je tenká
Sedíme ve tmě u ohně
a hvězdy nám padají do dlaní.
Kreslím jimi po zemi, která se rozsvěcí.
Najednou vidím, máš je i v očích.
A v těch mých žhnou plameny.
…
Okna utěsnily žaluzie
barvy mléka, z části průhledné, tekuté sny
„zavřu se zde a vše bude jinak“
byt zvětralý osamělostí, podlahy
do kterých smutek vyhloubil díry
žaluzie se přiškvařily ke sklu
iluze otevřely žíly a vpustily do všech místností jaro,
rozestlaly a prostřely stůl,
— na něm všechna okna skříní, oči topení
čekají
