protiklady se přitahují,
ale bolí

neprobudím tě
pro tebe život je nemoc
a pro mě je nemoc chybění
nepojmeš mě,
a tak doufám, že oči
mají více místností
hranice mezi prázdnem a hlubinami
je tenká

zpod modřin,
naražených kostí
prosvítám
nejde zavřit oči

a hltám nové ráno

Sedíme ve tmě u ohně
a hvězdy nám padají do dlaní.
Kreslím jimi po zemi, která se rozsvěcí.
Najednou vidím, máš je i v očích.
A v těch mých žhnou plameny.

… 

Okna utěsnily žaluzie

barvy mléka, z části průhledné, tekuté sny

„zavřu se zde a vše bude jinak“ 

byt zvětralý osamělostí, podlahy

do kterých smutek vyhloubil díry

žaluzie se přiškvařily ke sklu

iluze otevřely žíly a vpustily do všech místností jaro,

rozestlaly a prostřely stůl,

                — na něm všechna okna skříní, oči topení

čekají 

napustili mě zimnicí, nohy drkotaly jako zuby
vší silou se snažily udržet kusy látky pod chodidly
měly se lepit, měly držet
dokud práh nevysál lepkavost a nevsunul trhliny, které prokousávájí vše stálé, vše staré,
vše co jsem už dávno chtěla vyhodit a neměla odvahu
…

… 

tělo pokryto modřinami ze včerejší tmy

i když by měla blednout

i když je včerejší

jsou stále stejně tmavé