Novorozeně
Strkáš před sebou svého novorozence
prokazuješ se jím jako odznakem moci
Ale jsi jen dalším vítězem nade mnou
zatáhla jsi mi oči fialovým závěsem
Příspěvky PNI :-)
Lásko
Kampak? Nenechali tě natřít plachty
nádherou tvých očí
Neřekls, že nenosíš
můj klíček po kapsách
hrála jsem si
na otrokyni tvých snů a
přineslo to nevím
– snad se vrátíš
a zůstanou
staré naděje pod polštářem
lásko!
První polibek
Řekla, že Boha velebí
a do kostela chodí
a Bůh, že sídlí na nebi
a za ruku ji vodí.
Devět smrtelných ran na obranu mé duše
My teď žijeme tak nějak podivně. Jakoby zmizela práce a přece jen co zmizela, už se vrací. Je mi to líto, protože jsem se zrovna málem probudil a rozepsal. Je noc, 2:46. Jsem roztěkaný. Myslím na moc věcí najednou. Třeba na to, jak se postupně rozpadala má racionalita. Schválně neříkám rozumnost, protože věřím, že té to šlo naopak k duhu.
Velké výročí mé smrti
Kdo byl ten, koho na den přesně před devíti lety, ba co víc, i na hodinu přesně, vezli muži v gumových rukavicích někam do léčebny? Čí konec tak stát a svět přichystal. Komu se tím chtěl zavděčit. A jak mi to mělo pomoct v tom, abych se stal někým jiným? A jak jsem se pak znovu probudil a navázal spojitosti, to už je jiný příběh, nebo ten stejný?
Žert
„Můžu si přisednout?“
Dáša pouze přikývla. Sluníčko ji krásně prohřívalo celé tělo, myšlenkami bloudila někde úplně jinde a nemínila se nechat rušit.
„Jsem doktor Hajdu.“
Ze slušnosti pootevřela jedno oko a pohlédla na mladého muže. Nijak ji nezaujal, tak oko zase zavřela a pokračovala ve snění.
„Rád bych vám pomohl.“
„Děkuji, nic nepotřebuji“, prohodila jen tak a považovala tím rozhovor za ukončený.
„Ale potřebujete. Vím o vás víc, než si myslíte.“
Chvíli přemýšlela, pak ale uznala, že to už za otevření obou očí stojí. „Odkud?“, zeptala se spíš ze slušnosti než ze skutečného zájmu.
Mladý muž mávl rukou: „To teď není důležité. Důležité je, že jsem vás vůbec našel.“
Po krátké odmlce pokračoval: „Věděl jsem, že sem přijdete. Čekal jsem tady na vás.“
Dáša se narovnala, nasadila si sluneční brýle a zeptala se: „Jak jste to mohl vědět? Od koho?“
Opět mávl rukou: „To přece není vůbec podstatné. Podstatné je, že vám chci pomoct, nemyslíte? A vím jak.“
Příspěvky PNI :-)
Novorozeně
Strkáš před sebou svého novorozence
prokazuješ se jím jako odznakem moci
Ale jsi jen dalším vítězem nade mnou
zatáhla jsi mi oči fialovým závěsem
Lásko
Kampak? Nenechali tě natřít plachty
nádherou tvých očí
Neřekls, že nenosíš
můj klíček po kapsách
hrála jsem si
na otrokyni tvých snů a
přineslo to nevím
– snad se vrátíš
a zůstanou
staré naděje pod polštářem
lásko!
První polibek
Řekla, že Boha velebí
a do kostela chodí
a Bůh, že sídlí na nebi
a za ruku ji vodí.
Devět smrtelných ran na obranu mé duše
My teď žijeme tak nějak podivně. Jakoby zmizela práce a přece jen co zmizela, už se vrací. Je mi to líto, protože jsem se zrovna málem probudil a rozepsal. Je noc, 2:46. Jsem roztěkaný. Myslím na moc věcí najednou. Třeba na to, jak se postupně rozpadala má racionalita. Schválně neříkám rozumnost, protože věřím, že té to šlo naopak k duhu.
Velké výročí mé smrti
Kdo byl ten, koho na den přesně před devíti lety, ba co víc, i na hodinu přesně, vezli muži v gumových rukavicích někam do léčebny? Čí konec tak stát a svět přichystal. Komu se tím chtěl zavděčit. A jak mi to mělo pomoct v tom, abych se stal někým jiným? A jak jsem se pak znovu probudil a navázal spojitosti, to už je jiný příběh, nebo ten stejný?
Žert
„Můžu si přisednout?“
Dáša pouze přikývla. Sluníčko ji krásně prohřívalo celé tělo, myšlenkami bloudila někde úplně jinde a nemínila se nechat rušit.
„Jsem doktor Hajdu.“
Ze slušnosti pootevřela jedno oko a pohlédla na mladého muže. Nijak ji nezaujal, tak oko zase zavřela a pokračovala ve snění.
„Rád bych vám pomohl.“
„Děkuji, nic nepotřebuji“, prohodila jen tak a považovala tím rozhovor za ukončený.
„Ale potřebujete. Vím o vás víc, než si myslíte.“
Chvíli přemýšlela, pak ale uznala, že to už za otevření obou očí stojí. „Odkud?“, zeptala se spíš ze slušnosti než ze skutečného zájmu.
Mladý muž mávl rukou: „To teď není důležité. Důležité je, že jsem vás vůbec našel.“
Po krátké odmlce pokračoval: „Věděl jsem, že sem přijdete. Čekal jsem tady na vás.“
Dáša se narovnala, nasadila si sluneční brýle a zeptala se: „Jak jste to mohl vědět? Od koho?“
Opět mávl rukou: „To přece není vůbec podstatné. Podstatné je, že vám chci pomoct, nemyslíte? A vím jak.“