Chtěl bych o sobě říct víc, než dokážu. Chtěl bych znát příčinu svého prokletí. Nebýt ostatních Klitorysů a toho, že spolu chodíme, obzvláště na pivo a obzvláště s Díky, ale i s Kamarádem, nikoho nechci opomenout nebo urazit, nebýt mých přátel Klitorysů Zívala, Dývky, Díky a Kamaráda, byl by můj život mnohem těžší. Kdo z vás jste cizinci, možná nevíte, že naše jméno Klitorys je relativně nové a ne úplně časté. V celé České republice je nás jen asi 1830. Byli jsme tedy s klukama, co spolu chodíme, spříznění volbou. Dohromady nás svedlo společné prokletí. Když do mě spolužáci na gymplu šťouchali a říkali: bacha, aby ses neudělal, přišel mi na pomoc o tři roky starší Kamarád. Ty máš něco proti jménu Klitorys, zkurvysyne? Zařval na nejaktivnějšího z trýznitelů a tvář mu zabořil do květináče. Teď mluv, zmrde! Řekl mu a já měl od té doby od šikany pokoj.

Matka. Smrt. Benátky. Ohlušující pískot fanoušků na badmintonové lize. Dobrý den, milí a jediní, mé jméno je Zíval a křestním jménem Klitorys. Hloupý nápad mého strýčka mě přivedl sem, na školu divadelní dramaturgie. Nejsem tu rád, ale nerad bych byl také všude jinde. Nezajímají mě ženy a ani mezi dívkami z ročníku si nedovedu žádnou vybrat. Proto jsem nomen omen znuděný a nevidím si na špičku nosu. Mezi mé záliby patří smrt a všechno co s ní souvisí, místo krásných srnců ale preferuju pářící se netopýry. Nikdy byste do mě neřekli, že mi teprve za půl roku bude 25. Čtvrt století Klitoryse Zívala ale nebude nikdo slavit, to vám garantuju, jako že se já jmenuju. Jako že se nudím. Jakože nemít pár dobrých přátel, dávno bych tu nebyl.

Ten nadržený gentleman měl vždycky svoji hlavu. V jeho nadrženosti spočívala jeho slabost, a onehdy i jeho síla, v jeho hlavě však… ano, nebojme se to říct. Tam bylo to naprosto nejdalekosáhlejší prokletí. Čuměl mezi nohy víle z obrazovky typu plochá. A bolely ho oči. Hlava, která nemohla pojmout vše, co do ní přicházelo. Hlava oddělená od těla. Kdyby vnímal tu věc v televizi celým tělem, šel by si radši zaběhat. A bylo by mu dobře. On ale sídlil ve své hlavě. Respektive hlava sídlila v něm jak rakovinotvorný nádor. Tou hlavou dobře zapadl mezi největší génie volné tvorby. A vytvořil jeden z nejstrašnějších, ba co víc, jeden z nejhrůzostrašnějších světů, které známe.

Jsem. Mysl se stáhla. Na nevolničině tváři se zračí petrolejové skvrnky. Všechno je léčivé, kouřové odstíny i červené terče, coby návnady libida. Jsem tady, tedy už pořádně vzrušený. Myslím, tedy nacházím pod nánosem vyřčeného a zaslechnutého natlakované štěrbiny do rezervoárů hlubší i vyšší, dokonale kalibrované, perverzní stínohry duše.

Bezpečně procházím miliardou jedniček a nul. Sám jsem něco mezi tím – něco mezi nohama, někdy svýma, jindy se hnusně cpu, kam nemám. K ní nebo k tobě. A pak zase jinam. Kdo se v tom má vyznat? Asi jen nějaký sexuální kouč nebo dobrotivý Bůh vědí, o co tady jde. Ve věcech lásky jsem tak zamotaný, tak sám! Nikdy jsem nepotkal člověka, který by se bál tím způsobem, kterým já se bojím.
Nikdy. Mám taky nevlídné představy o ženách. Je to, jako bych je měl zakousnout nebo rozervat. Je to smutné. Bezpečně procházím miliardou jedniček a nul na erotickém internetu. Vybírám polohy, vybírám protagonistky, kontempluju tvary. Na ovladači televize, někdy také na počítači, se objevují otisky prstů, které zhřešily. Tuhle jsem viděl ženu vytírat s mopem. Přitlačil jsem ji k zemi a radoval se ze své síly. Pak jsem se ale probudil a nebyl ze sebe šťastný. Nebyl to jediný sen, co se mi té noci zdál. Někde jinde jsem chytl kočku a hodil ji z okna rovnou do kontejneru na objemný odpad. Kočkama se to v mých snech jen hemžilo. Někdy jsem je trápil já, jindy mě děsily. Když vidíš kočku, máš pocit, že ji zabiješ. Ale stačí, aby byla jen o trochu větší, třeba desetikilová, a už máš trochu strach a silný respekt. A kočka osmdesátikilová, nebo nedej Bože stopadesátikilová, to je už úplně jiná kapitola. Nicméně malé kočky rád vidím, jak lítají z oken a dopadají na měkké tlapy. Chrstnout vodu na kočku, stejně jako se udělat holce na prsa nebo na tvář, to je základ dobrých mravů. Dřív jsem byl hodný kluk, ale měl jsem z ostudy kabát. Teď už se nestydím, když volám kamarádce, udělat nějaký ten žertík. Někdy je z žertíku pozvání na kafe a z toho se někdy vyklube, Bože nechtěj vědět, co se někdy vyklube… A když se pak probudím, přemýšlím, jestli jsem ve snu mučil kočky. Nebo jestli naopak ony mě pokousaly. A kdo byl tou ženou, kterou jsem viděl v zrcadle autobusu, jak se na mě dívá. Všechno jen jako, ale pěstuju chrstání vody na kočky, občas je vykoupu nebo nakopnu, až odletí stranou. S holkama je to podobné, nic si z nich nedělám a jim se to líbí. A kdybych se někdy neprobudil, možná bych mohl doufat, že to je doopravdy. Jednou provždy doopravdy a nebudu se za to stydět! Tak bych to chtěl… Byl už ten den, kdy jsi mi byla tak obzvláště nakloněna, štěstěno?

Tekla. Prý je to jméno. Tekla byla básnířka aktivní na univerzitě. Včera jsem ji viděl jít. A ona mě viděla jít. Pootočili jsme hlavu. V době, kdy existují sociální sítě, mohl jsem si ji třeba i vyhledat. I vyhledal jsem si ji.

Z cyklu Zpovídám se