Jsme snílci, kteří věří snům,
jenž odráží se v zrcadle.
Tápeme slepí na bradle…
Uvěřím někdy zrcadlům?
Mám pocit více drásavý,
než je můj sen o bdělosti.
Jak nedojít zlé marnosti,
nebyl-li nikdo laskavý?
Hle pokřivené zrcadlo,
co uzře mě, jak sním svůj sen.
Ne-hmotný bude tento den,
vše dotykem se rozpadlo.
Proč ještě věřit něčemu,
co v zrcadle a ve snu je?
Však odráží jen krůpěje,
toho co přilne k lecčemu.
Vidíš-li léky na všechno.
Tu na lásku, tu na duši.
Copak jsme ve snu po uši?
Hledáme léky. Na všechno.
Raději zůstaň v pohovce,
k zrcadlu více nevstávej.
Sen rozpadne se. Neváhej
a odejmi klíč lehounce.
Jsme snílci, kteří věří snům,
jenž odráží se v zrcadle?
Jen ptám se, je to lákavé.
Je lepší jít vstříc novým dnům.

Sluneční hodiny v nebi se vlečou.
Jak vrabec v hrsti ti mimoděk uletěl.
Neptej se kam, vždyť nebe je daleko.
Skráplo pár dešťů,
které slunce skrylo do svých lián
a hodiny přestaly jít úplně.
Co děje se s nebem? Co se děje se mnou?
Kam odešel čas, kam odešlo slunce…
A nebe? Je daleko.
Lehce tak lehce se vznáší tvůj vrabec.
Však k zemi on pluje po mracích na nebi.
Až mraky ustoupí a není se čeho chytit.
Dopadne hluboko pod povrch bytí.
Není již nikoho.
Není tu slunce, není tu vrabec
a hodiny nejsou, kde bývaly.
Zbývá tu nebe bez mraků plné temnoty,
která vtírá se pod kůži.
Když budeš chvíli tiše, možná uslyšíš,
jak se rozpíná po nebi.
Zalézá do morku kostí, které ze mě zbyly.
Snad zbylo víc z tebe, ze mě nic.
Kosti tma pohltila, prázdnota se naplnila
a vrabec je bůhví kde.
Tam nechce spočinout mé srdce, ani mozek.
Brání se zuby nehty.
Co není, nemůže zemřít.
Jediná temnota se tu pořád drží.
Běž neznámá, běž bez útrap.
Ať nezdržuješ tu krásu, co začíná prosvítat.
Ona naděje? Že by nezemřela…
Bohudík, ta jediná nevinná zůstala
a počalo v ní cosi klíčit.
Cosi krásného, dojemného.
Fascinujícího, co započalo novou éru.
Bez temnoty.
Věřte mi to nebo ne, bez temnoty.

Je jen tisíc růži a nejsi v tom sama.
Hledáš v nich odpověď, ale trny dělají svoji práci.
Zaboříš do nich ruce, ale to Ti nestačí.
Když promítáš svůj smutek do růží, růže odpovídají.
Tvá hlava je plná trnů a hrozně to bolí.
Šíp do srdce je málo, oproti tomu, co prožíváš.
Vím. Je to těžké a těžko se to vysvětluje.
Nevidíš kolem sebe východisko, ani v sobě.
Uvěznění je silné, má kovové mříže,
které jsou blízko sebe.
Ale je to jen sen, ve kterém žijeme všichni.
Sen, který neodchází, i když jsi vzhůru.
Co zdá se Ti, je skutečné, co skutečné je, zdá se Ti.
Buď proto i ve snu nohama na Zemi.
Růže se opět rozbujely, ale ty na ně nehleď.
Zvedni hlavu a vytahuj trn po trnu,
až se zbavíš i toho nejbolestivějšího pocitu,
který Ti zasadil poslední trn.
Zahoď růže a buď zase nejsvobodnější, tak, jak to umíš.
Tvé ruce jsou krvavé, ale hojí se, jako Tvé srdce bez šípu,
který jsi rozdupala. Právem.
Vše se změní, neboj se.
Vše bude dobré, tak jako na počátku.
Ne tohoto příběhu, ale dalšího, toho, co Tě ještě čeká.

Je velká naděje a naděje zůstává.
Odchází poslední,
jako když kapitán opouští svou loď.
Ale jak, kdy a kde naděje vzniká?
Vzniká před tím,
než na ni pomyslíme,
nebo až potom?
Co to vlastně je?
Je to náhodné slovo?
Jedno z biliónu?
Nebo jen pocit?
Naděje je tu odjakživa.
Každý tvor má naději na přežití.
Ovšem jen do té doby, než zemře.
No ale naděje přece neumírá.
Nebo snad ano?
Umírá poslední, ale umírá.
Tak jak tomu mám rozumět?
Chci si dát schůzku s nadějí
a trochu si s ní popovídat.
Snad bude sdílná a poví mi,
co tím vlastně chce říct.
Já bych jí řekla,
že je zároveň nesmrtelná,
ale že zároveň umírá.
Nesmrtelná do té doby,
dokud neexploduje naše planeta
a pokud lidé budou mít naději
a budou v ní věřit.
A umírá, protože… jo.
Umírá.

Je v nebi.
A nebo kdoví kde je?
Prošel branou.
Ale co je za ní?
Charon s loďkou,
milí příbuzní,
strážce podsvětí?
Kdo ví.
Kdo ví, kde je…
Možná tančí
s těmi nejlepšími básníky
na zhudebněné verše.
A nebo čeká.
Čeká,
až ho ti básníci vyzvednou.

Hrobové ticho a mučivá tíseň.
Zpívám si dokola furt jednu píseň.
Jsem zaseklá deska, co točí se točí.
Kdy konečně půjdeš mi z mých malých očí?
Až deska dohraje? Jablko dozraje?
Za úkol dávám ti zpívat si se mnou.
Lépe je vždy dělat víc věcí ve dvou.
Ticho a řev, zpívat či ne.
můžeš jak libo jest, pronášet řeč.
Má píseň je o tom, jak umřít je těžké.
Že něco bývá tam? Bylo by hezké.
Nekonečnem prohánět se,
v objetí tebe? Řekla bych:
Co je to? Není to nebe?
Nebe už peklem je,
peklo je nebem.
Lidi to zvorali,
asi tím vedrem.
V peklíčku být s tebou,
dvojité peklo,
raději jinde být,
slzí by teklo.
S tebou či bez tebe,
země se zachvěje.
Probudí sopku.
S tebou či bez tebe.
Bereš si snobku.
Až jednou zestárneš,
mladý kdy bývals,
chceš, nebo nechceš-li,
mě stokrát-by mívals.