Je v nebi.
A nebo kdoví kde je?
Prošel branou.
Ale co je za ní?
Charon s loďkou,
milí příbuzní,
strážce podsvětí?
Kdo ví.
Kdo ví, kde je…
Možná tančí
s těmi nejlepšími básníky
na zhudebněné verše.
A nebo čeká.
Čeká,
až ho ti básníci vyzvednou.

Hrobové ticho a mučivá tíseň.
Zpívám si dokola furt jednu píseň.
Jsem zaseklá deska, co točí se točí.
Kdy konečně půjdeš mi z mých malých očí?
Až deska dohraje? Jablko dozraje?
Za úkol dávám ti zpívat si se mnou.
Lépe je vždy dělat víc věcí ve dvou.
Ticho a řev, zpívat či ne.
můžeš jak libo jest, pronášet řeč.
Má píseň je o tom, jak umřít je těžké.
Že něco bývá tam? Bylo by hezké.
Nekonečnem prohánět se,
v objetí tebe? Řekla bych:
Co je to? Není to nebe?
Nebe už peklem je,
peklo je nebem.
Lidi to zvorali,
asi tím vedrem.
V peklíčku být s tebou,
dvojité peklo,
raději jinde být,
slzí by teklo.
S tebou či bez tebe,
země se zachvěje.
Probudí sopku.
S tebou či bez tebe.
Bereš si snobku.
Až jednou zestárneš,
mladý kdy bývals,
chceš, nebo nechceš-li,
mě stokrát-by mívals.

Zase se rozdrolím na malý kousky.
Nikoho k tomu nepotřebuji.
Exuperyho vize se naplnily.
Orwell je na spadnutí, jako tehdy.
Něco je špatně s touto populací.
Doba je krutá, jako v každé době.
Není to tebou.
Zlo se vkrádá před dobro…
cítím ho až v kostech.
Je ho víc a víc.
A mně se zdá,
že je jen pro tebe místo v pekle.
Přežít… ale co?
Je to jen chvilka tady,
zbytek je nekonečný.
Prostor nenaplněný.
Jako vznášet se mimo tohle teritorium.
Mimo cokoli hmatatelného.
Mimo klec, a přesto být v kleci.
Tancuj se mnou. Je to naposled.
Tolik šancí bylo, tak se mnou tanči,
uděláme si z toho malý rituál.
Beznaděj. Kde se bere? V naději?
Ale pak pozbývá smyslu.
Kdo vymyslel beznaděj?
Ten, kdo všemu dával naději?
No tak jo. Budem se mít dobře.

Řekl kdosi kdysi.
Nesouhlasím.
Budeme se mít tak,
jak si sami smyslíme
a následně uděláme.
Je to pravda, řekl mi kdosi.
Tuším, co bude následovat.
To, co po každé apokalypse.
Snadné.
Par přeživších, pusto, prázdnota,
temnota, uvěznění. Snadné.
Co lidi fascinuje na zlu?
Pusto, prázdnota, temnota, uvěznění?
Nebo něco úplně jiného?
Ale pak by to bylo ok.
Tak to udělej.
To cos vždy udělat chtěl.
Něco je špatně s touto populací.
A je to pravda. Ne, není to tebou.
Je lepší zachránit život,
než si přečíst jednu stranu v Bibli?

Otázka řečnická.
Spíše by to bylo tak jednoduché,
jak je jednoduché vše ostatní.
Nějaké trable? Zajdi si k doktorovi,
ať se ti podívá do očí.
A řekne ti, jo, vše v pořádku.
A ty nemáš důvod dál pochybovat.
Reakce jsou v normě.
Ale co je se mnou?
Ulpívám mezi dobrem a zlem.
Mezi pochybnostmi a uzamčením.
Mojí obsesí. Přežít… to je ono.
Přežít. Prostě věřit a tak to je.
Vše se rozpadá na kousky.
Štěpí se na atomy.
A já věřím, že to tak je.

Teď, jaro, kvetoucí stromy, slunce, obloha, krása…
Krajina v jarním hávu ukazuje svoji hlavu, krása…
Náraz hlavy do stromu, rozproudí živou květenu…
Na náhrobek dávám ti jarní, živoucí jarní květinu…

Letní smutek vystřídal polibek všedního dne.
Mrak vznesl se nad nebesa, aby dal najevo svůj vzdor.
Ráno už odletělo, jako ptáci za teplem.
Bůh zatáhl oponu v těch letních dnech,
neuvědomující si všednost polibků.
Ach můj Bože, nezatahuj ještě oponu.
Kdo by chtěl plout za mrakem?
Snad jen přestávku dáváš si?
Je to trik. Zase se ukážeš ve světle ze záře reflektorů.
Protože víš, že není konec.
Roztáhneš oponu na nebi a vysvitne znovu den.
A my budeme hrát dál v letních všedních dnech
tu nejkrásnější hru světa.
Před tím, než nadobro odejdeš, vyslyš prosbu mou.
Ať jsou šťastní. Ať jsou všichni šťastní.
I v těchto všedních dnech. Vždy a navždy.