„Proč se pořád tak mračíte, Radku?“

Mladík zvedl hlavu a nechápavě se zahleděl do krásných velkých očí před sebou. Na vysvětlenou nakonec přece dodal pár slov:

„Vy byste se taky mračila, sestři, kdybyste zůstala na vozíku.“

„Ale, Radku, nejste přece ani první, a obávám se, že ani poslední. Rozhlédněte se kolem.“ Sestřička ukázala rukou po ostatních lidech všeho věku, kteří trávili svůj čas v rehabilitačním ústavu na invalidním vozíku. „Oni se nemračí, oni žijí! A taky sedí na vozíku. Někteří jsou ve vašem věku, někteří dokonce ještě mladší.“

Radek si vzdychl: „Já vím.“