
Lysý klerik
I.
Nepropustné nepromokavé trenýrky, zcela neznačkové, ale vysoce funkční. Sportuji. Myslím na svého předka Koloděje Martýria Boušku a přitom se v duchu prohrabuju rodinnými alby z roku 1946, to byl čas, kdy se naše rodina ocitla na mizině mrtvolného prachu. Chodím po terase se sluchátky na uších a dělám dirigentská gesta, nejedna z mých přítelkyň by byla ráda, kdybych ji podobnými gesty zval k součinnosti v posteli. Já však přemýšlím radši o utrpení své rodiny a hledám společné body s ústrky, jichž se dostalo mě. Jsou to nitky, za něž tahá osud větší než je má mysl, opravdový a skvostný jako sexuální turistika v Thajsku v dobách, kdy ještě bylo chudou zemí. Myšlený jako sklo vyfoukané v Novém Boru nebo Jablonci nad Nisou. Osud zapsaný do hvězd asi jako dobrý žák Hron na komparatistice, kterou jsem kdysi studoval. Nebo taky hluboký jako podsvětí klubu Božák v mých rodných Teplicích, kde se sedávalo v klecích a souložilo jen velmi výjimečně, to když jsem klub musel opustit a zanechat v něm šestnáctiletou Klaudii a spolužáka Krásu, to si pak oni dva spolu hráli na nebohé a opravdové milence. Jinak byl klub spíš hudební, šli jsme odsud s Lucií jednou ke mně domů, abych jí dal do těla aspirin a aby mě pak zase opustila a zanechala smutným myšlenkám.