Klára vždy tvrdila, že sex a různé milostné hrátky k ní patří, že je nutně potřebuje k životu, že jsou nedílnou součástí jejího života a že si život bez nich neumí a ani nechce představit.

Nikdy neměla víc partnerů najednou, ani je nestřídala, jako ponožky. To ne. Ale pokaždé hledala partnera, který byl stejně náruživý a který by tyhle její potřeby vždy plně uspokojil. Jakmile ho našla, byla s ním, byla mu věrná a byla šťastná.

Nic na tom nezměnil ani úraz, který ji upoutal na invalidní vozík. I když v této životní etapě už hledání správného partnera nebylo až tak jednoduché, jako v době, když byla zdravá, ale ani to ji neodradilo. Byla pořád ještě mladá, dost hezká, veselá, společenská, takže ani teď to až tak velký problém nebyl.

Petr znal Káju snad odjakživa. Bydleli ve stejném domě, i když na jiných patrech.

Kája, jako malá slečna a později i jako slečna větší – moc krásy nepobrala, ale Petra vždy zajímaly a fascinovaly její kypré vnady a postupem času to bylo ještě výraznější. Začaly ho uchvacovat její plné čtverky. Pokaždé, když ji potkal na chodbě, mohl na nich oči nechat, ruce se mu chvěly a na čelo mu vystupoval studený pot. Nerozuměl tomu, ale bylo to příjemné. Velmi příjemné. Často na ni číhal za pootevřenými dveřmi, až půjde kolem. V té chvíli „náhodou“ vyrazil z bytu na chodbu a tvářil se strašně nešťastně.

Trvalo to mnoho let, než se vůbec začalo, byť jen mluvit o sexualitě a sexu u lidí na invalidním vozíku. Nemluvilo se o něm, protože spousta lidí si myslela, že vůbec neexistuje. Někteří zdraví lidé ho ve spojitosti s člověkem na vozíku, totiž ještě i dnes považují za něco nemožného, nepřístojného a možná až zbytečného, nebo nevhodného. („Na co člověk na vozíku potřebuje sex? Vždyť má přece spoustu jiných starostí“, „Člověka na vozíku přece neustále trápí to, že nemůže chodit, a ne nějaký sex“, nebo dokonce „sex a vozíčkáři? To je nějaké zvrhlé, nechutné“ – to jsou časté nápady chodících lidí ve spojitosti vozíčkář a sex).