„Tati, co to znamená, když jde na chlapa jaro?“

Vlado sebou trhnul. Celé roky se bál, kdy to přijde a on bude muset synovi odpovídat, vysvětlovat a mluvit s ním o otázkách lásky, seznamování, namlouvání a nedej Bůh i sexu. Už dávno o tom se ženou mluvili. Trvala na tom, že synovi to musí vysvětlovat otec. A úplně všechno.

„Přece nechceš, abych mu já, jako žena, vysvětlovala erekci a plození dětí.“ Říkala mu.

„Ty máš ale blbé nápady,“ bránil se Vlado. „Kluk je na vozíku.“

„No a? Jen počkej!“

Míša vyjela na svém invalidním vozíku před dům. Zastavila a rozhlédla se kolem. Sluníčko svítilo, i když zatím velice opatrně. Konečně po té dlouhé zimě. Dokonce se zdálo, že i hřeje. Bylo to příjemné.  Z ještě studené země začaly kde – tu vykukovat první zelené stébla trávy. I ten vzduch už voněl jarem. Jarem, teplem, sluncem.

Míša se usmála.

„No jo, k jaru patří láska,“ vzdychla si.

„Vždyť už staré přísloví říká, že láska je mocná čarodějka a dokáže vyléčit i každou bolest. Člověk, který je milován a který miluje, se častěji a více směje, je šťastnější a spokojenější.“ Najednou si uvědomila, že tohle všechno zrovna dnes četla.

„Potřebuji na záchod.“ Marek vstal ze židle a odtlačil vozík i s Romanem na onu místnost.

„Jsou tady dvě kabinky,“ zkonstatoval. „V jedné je na míse prkénko, v druhé ne.“

„Do té s prkénkem, ať sedím jako inteligent.“

Marek zajel s vozíkem co nejblíže ke dveřím, zvedl Romana a posadil ho na mísu. Vzal si časopis a mobil a vyšel na chodbu. U výtahu objevil dokonce židli. Podíval se na hodinky a v klidu se začetl do oblíbeného tisku.

Když mu po chvíli zazvonil telefon, jenom se podíval na displej, típl ho a vykročil směrem k toaletám.

„Ty jsi dnes rychlovka, ani jsem si nestihl přečíst noviny.“

„Kdo umí, ten umí.“ Zavtipkoval Roman.

„Tak pojď, ty umělče! Potřebuješ utřít?“

Mladý kluk přikývl.

ON byl po úrazu krční páteře. Jako památka na ten nešťastný skok do vody mu zůstal invalidní vozík a částečně ochrnuté nohy a ruce.
ONA-po těžké a zákeřné nemoci, která ji vážně poškodila míchu. Chodila sice o berlích, ale pomalu a jen s velkou námahou. Každý krok, každý pohyb ji stál obrovské úsilí. Přesto se ráda smála a milovala život.
Poprvé se setkali v rehabilitačním ústavu.
Jeho zaujala její bohatá, hnědá hříva, krásné, veliké oči a malý, kulatý zadeček.
Ji zase jeho hlas, nezkrotný optimizmus a víra. Ale i obdivné pohledy, které cítila na svém těle pokaždé, když se setkali.
Trávili spolu každou volnou chvíli. Zjistili, že mají hodně společného – nejen samotu a těžký život, ale hlavně touhu po lásce, po tom, držet někoho za ruku, s někým si povídat, zpívat, smát se, milovat, žít. Sledovat západ slunce, počítat hvězdy, ptát se rosničky, jaký bude den, sbírat na podzim spadané listí a po večerech obdivovat jejich barevnost, jejich krásu. Také ale krásu toho druhého… hladit, líbat, milovat, ale i být hlazen, líbán a milován. Držet někoho v náručí, šeptat mu do ucha sladké nesmysly… a sám ta krásná slova poslouchat. Byli mladí, toužili po lásce.