„Nenávidím tě!“ myslela si celou dobu, co na něj civěla.
„Bolí to, když se na tebe dívám.“
Není to jednoduché vysvětlit. Ani o tom mluvit.
Promlouvá ke mně Bůh a přesto nevím, co mám dělat.
Je to tak nezřetelné.
„Spaluješ mě svým pohledem jako mrtvolu.“
Živoucí maso.
„Kamkoli se podívám, jsi ty. Nemůžu z tebe spustit zrak.“
„Vzpomenu si na opice z hnusného ostrova.“
Jako z Kroniky ptáčka na klíček. Když se na tebe podívám.
Ten ostrov byl hnusný. Rostly na něm hnusné palmy.
A na těch hnusných palmách hnusné plody.
A ty hnusné plody požíraly hnusné opice.
„Tak na to si vzpomenu, když se dívám na tebe.“

Jak tohle zastavit?
Jak vystoupit z rozjetého vlaku?
Jak nebýt pozadu, jak nebýt napřed?
Kult sedmadvacet?
Co musím pochopit?
Není to moje chyba.
Není to tvoje chyba.
Pak čí je?
Nehodlám se zastavit.
Nehodlám pokračovat.
To vše je za mnou.
Jak jinak pochopit ten pocit,
který není jednoduché vysvětlit?
Probdít celou noc a ráno nevstát.
Pak se nadechnout
a začít…

Žiju život, o kterém nevím, že ho žiju.
A to je důvod, kvůli kterému tolik piju.
Krev zbloudilých poutníků dám si hravě.
Nečekám na nic. A to je to, právě.
Krev piju mnoha, co nejvíce lidem.
Rozervu hrdlo svým ledovým klidem.
Nemohu syta já býti už nikdy.
Bez tebe, zbita, lámu své křivdy.
Nakonec zlomím i tebe, můj milý.
V tratolišti krve tě najdu, tvář siví.
Pohlédnu naposled do krásných tvých očí.
Které slzy zmáčely, že svět se víc točí.
A to mě mrzí na tom asi nejvíc.
Že neobhájím v sobě nic, ať chci sebe-víc.

Vím, že tam jsi.
Celé nebe je tě plné.
A to světlo uvnitř tebe zhaslo.
Jako když pohasne svíce ve větru.
A všichni budou plakat.
Nad těly těch, kdož přežili.
Nad těly těch, jež viděli, jak umírají lidé.
A v sobě nechápali… Příčinu, či oběti.
Vítr vyvrací stromy. Padá listí.
Je vůbec někdo, kdo příčinu zjistí?
Jsem tady a ty jsi tam.
Překážku zdolat nehodlám.
Tak bezcílně bloumám po okolí,
jež nikdy nebude moje.
Bude vůbec něčí?
Že čas ten rány léčí, je hloupost nad hloupost.
Chce se mi brečet. Zahalit se černotou.
A už nevylézat.
Je pozdě. Pozdě na cokoliv.
A marnost? Ta je nad marnost.

Je to všechno na konci.
Všech začátků bylo škoda.
O prostředcích nemluvě.
Ty jako by nebyly vůbec.
A pokud byly, tak jen natolik,
nakolik se měli rádi.
Což obvykle nebylo nic moc
a nevedlo to k ničemu.
Takže se muselo začít znova.
A to bylo jak létat ve vzduchu bez tíže.
„Žádnej začátek není dobrej!“
Říkala si, když takhle letěla vzduchem.
„Nesmím se zastavit.
Jinak to bude můj konec!“
To byla její předtucha.
Tušila to celou dobu,
že tam něco je.
A teď jí to něco obklopovalo
a nechtělo pustit.
Zůstala zaklíněná ve spárech toho,
o čem nevěděla, jak to dopadne.
Její poslední slova se vryla všem do paměti.
„Nikdy nesmí přijít konec.“
Bude to zase jen začátek něčeho
nového, šíleného, bizarního
a předtucha se vrátí a řekne:
„Konec neexistuje. Už dlouho.“