Co mají společného všechny historické osobnosti od počátku věků? Chtějí zapůsobit na druhé. Anglická královna Alžběta I. umožnila svým poddaným zažít zlatý věk, skutečně renesanční. Byla sama dost inteligentní a nechala si i radit důvěryhodnými lidmi. V osobním životě ale neustále odmítala sňatek. Čím to bylo a proč je dodnes tolik oblíbená?
Princezna Alžběta se narodila 7. září 1533 do rodu Tudorovců. Jejím otcem byl král Jindřich VIII., který snil o narození syna. Jeho druhá žena Anna Boleynová mu ale dala právě tuto dceru, proto byl rozmrzelý. Následně královna zažila dva potraty. Nakonec se král rozhodl ji očernit a nechal popravit, prý díky její nevěře, dokonce s vlastním bratrem. Král si Alžběty moc nevšímal, protože měl nové manželky a další děti. Přesto se o ní uvažovalo jako o následnici trůnu, i když se hovořilo o její nelegitimnosti. Princezna přesto dokazovala svou inteligenci a schopnost jednat s kýmkoliv. Byla také svéhlavá, přesto dost charismatická a naději budící. Studovala i spoustu jazyků. Roku 1550 už byla jednou z nejvzdělanějších žen nejen v Anglii.
Panenská královna se tak narodila ve znamení Panny. Otec Jindřich VIII. umřel roku 1547, když bylo Alžbětě 13 let. Poslední Jindřichova žena, Kateřina Parrová se brzy provdala za Thomase Seymoura. Manželé si vzali Alžbětu na opatrování do svého sídla. Tam zažila těžkou emocionální krizi, která poznamenala její pozdější milostný život, i po zbytek života. Thomas Seymour s ní trávil spoustu času, měl jí rád, ale šlo mu taky o něco jiného. Později ji pravidelně chodil navštěvovat v její ložnici. Co tam spolu dělali, není dodnes jasné, ale Alžběta tvrdila, že zůstala panenskou. Potom, co se Kateřina všechno dozvěděla a přišla na zálety svého manžela, tento vztah násilně ukončila a Alžbětu poslala rychle pryč. Po smrti Kateřiny Seymourové se vdovec snažil mladou Alžbětu přesvědčit, aby si ho přímo vzala za manžela. Pro jejího mladšího bratra a královskou radu to představilo nebezpečí převzetí moci právě Seymourem. Proto ho obvinili ze závažného hrdelního zločinu a byl odsouzen k smrti a popraven.
Alžbětin milostný život se později příliš nerozvíjel. Těžké byly také politické časy v Anglii. Marie I. Tudorovna, první dcera Jindřicha VIII. vstoupila do Londýna a prohlásila se za panovnici místo Jane Greyové. Stala se z ní ale známá Krvavá Marie, protože jako katolická královna nechala popravit stovky protestantů, i když jim původně slíbila toleranci. Potom došlo ke vzpouře Thomase Wyatta, mnoho lidí vidělo naději v Alžbětě, jejíž názory a výchova byly protestantské. Důsledně ale odmítla svou spolupráci, proto skončila na dva měsíce jako vězeňkyně v londýnském Toweru. Poté asi rok pobyla v domácím vězení. Marie zažila dvě falešná těhotenství a začalo být zřejmé, že královna bude bez potomků, takže Alžběta najednou byla korunní princeznou, tedy příští královnou. Marie jí jmenovala svou nástupkyní těsně předtím, než zemřela na rakovinu vaječníku, což bylo příčinou jejích zdánlivých těhotenství.
Od nástupu na trůn se důležitou otázkou stal Alžbětin možný sňatek. Nakonec se za nikoho neprovdala a základní důvod tolik jistý není. Možné je, že základním důvodem se stal zážitek z podivného vztahu s Thomasem Seymourem. Vlastně ani nepotřebovala muže jako oporu pro své vládnutí, manželstvím by také riskovala ztrátu kontroly nebo další ovlivnění politiky odněkud ze zahraničí. Na druhou stranu by její sňatek mohl přinést následníka trůnu. Spekulovalo se o její neplodnosti, ale to asi pravda nebyla. Nejmocnější v té době byli Španělé, kteří si přáli ovládnout rostoucí námořní velmoc, Anglii. Alžběta přesto dostávala nabídky k manželství hodně často i z domova. Reálně ale uvažovala pouze nad jednou z nich.
Jejím velmi blízkým člověkem se stal Robert Dudley, tehdy pouze baron z Denbigh, i když jeho otec byl vévoda z Northumberlandu. Mladý Dudley byl přítelem z jejího dětství a pravděpodobně i její dlouholetý milenec. Když umřela jeho žena Amy Robsartová za nevyjasněných okolností pádem ze schodů, který jí zlomil vaz, propukl najednou skandál. Ten se vlastně stal nepřekonatelnou překážkou pro jejich společný vstup do manželství, který by si přáli oba. Po dlouhé období se povídalo, že Robert Dudley svou ženu zabil, aby měl volný přístup ke své královně. Dnes už nelze dokázat, že šlechtic měl skutečně s její smrtí něco společného, podle některých zpráv měla být Amy nemocná s rakovinou prsu. Velké pokroky v medicíně v současnosti tvrdí, že u ženy při této diagnóze může dojít ke spontánní zlomenině kostí. Chůze ze schodů se tak mohla stát způsobem, jak se jí zlomila páteř, což bylo pro lady Dudleyovou osudové. Alžběta po celý následující život vážně uvažovala o sňatku s Dudleyem, i díky smrti jeho ženy mohli ještě doufat, že budou moci být svoji. Roku 1575, během divadelního představení na hradě Kenilworth ji Robert ještě jednou požádal o ruku, ale ona už ho musela odmítnout znovu, i kvůli politickému dění. Přesto ho jmenovala hrabětem z Leicestru, stal se také členem státní rady a pro Alžbětu zůstal nejlepším přítelem, i když už ne milencem.
Po zmiňované aféře se Alžběta k možnému sňatku s někým jiným vyjadřovala dost zdrženlivě. Samotný parlament na ni ale naléhal dost často, aby si vybrala ženicha, ona přesto odpovídala vyhýbavě. Po jedné její nemoci začal parlament požadovat, aby se buď vdala za někoho přijatelného, nebo aby určila svého možného nástupce. Mělo by se tak vyloučit nebezpečí občanské války po jejím skonu. Jako reakci na podobný nátlak odročila jednání parlamentu, což trvalo až do roku 1566, když potřebovala zvýšit daně, a proto se s politiky znovu setkala. Od roku 1570 začalo být hlavně starším členům vlády jasné, že se asi už neprovdá, natož do ciziny. Proto její nejdůležitější rádce William Cecil začal promýšlet řešení problémů s nástupnictvím. Její malá ochota jmenovat nějakého možného nástupce přesto zajistila bezpečnost jejího vlastního postavení proti nějakému možnému spiknutí. Neochota se vdát dala tedy vzniknout legendě, možná ale pravdivé, o „panenské“ královně. To Alžběta navíc využívala jako legitimizační nástroj hlavně u své náboženské politiky. Hodně se dnes spekuluje o zdravotně-psychickém problému, který jí bránil mít sexuální vztah skrze vaginismus. V tomto případě jde o sexuální dysfunkci, charakterizovanou silnými a mimovolnými stahy svalstva poševního vchodu při pokusu o penetraci, tedy spojení. Žena, která touto poruchou trpí, nemá nad stažením a uvolněním prakticky žádnou kontrolu. Vzniknout může právě skrze prožité trauma, což by mohlo vycházet z jejího dětství.
„Provdala jsem se za anglické království, můj korunovační prsten je mým snubním prstenem,“ říkala poté velmi často a ráda. Byla to pravda, měla neotřesitelné postavení na trůnu, také mezi lidem i díky kvalitním poradcům. Milostných ctitelů měla celou řadu, ale vždy zdůrazňovala, že bude pochována jako panna. „Chovám odpor k myšlence manželství z důvodů, jež bych nevyzradila živé duši,“ postěžovala si královna vévodovi ze Sussexu. Pro otevřené erotické možnosti se také našel čas, uvolňovala se ale hodně tancem, kdy si užívala svoje postavení královny. Nechala se obklopovat veselými mladíky, ale sebe by je nenechala ani dotknout. Královna překonala i pravé neštovice roku 1562 a od té doby byla zdravá až do své smrti. Nervozita obklopující špatně řešitelnou otázku následnictví je patrná i v tehdejší literatuře, třeba skrze drama Gorboduc, nebo také díky dramatu The Misfortunes of Arthur, která využívá legendy o králi Artušovi od Thomase Hughese.
Alžběta I. Jako by se skutečně vdala za Anglii. Odrazila několik námořních útoků, nejslavnější byl útok od Španělska jeho Armadou v roce 1588. Protiakce se povedla pod vedením Francise Drakea, který královnu také trochu miloval. Konány byly děkovné mše a oslavy protestantské Anglie. Alžběta pak poslala vojenskou pomoc i protestantovi Jindřichu IV., který se stal francouzským králem. Anglie musela bojovat i v Irsku, kde byla také královnou a kde naprostá většina obyvatel zůstala katolická. Byla přitom uplatňována taktika spálené země. V té době už jí opravdu nemuselo jít o vlastní děti, neřešila to však. Jako možný nástupce trůnu se ukázal syn její sestřenice, kterou nechala popravit, Marie Stuartovny. Jakub I. také nastoupil na trůn po její smrti 24. března 1603. Alžběta prý zůstala „nedotknutá“ a hodně pomohla svému lidu.
