Někteří filosofové mají za to, že nic takového jako svobodná vůle neexistuje. Protestanští filosofové mluvili o předurčenosti ke spáse nebo zatracení a třeba Friedrich Nietzsche píše, že není možné hanobit lidi za jejich skutky, protože je to to samé jako vinit samu přírodu. Jednou z takových oblastí, kde se asi více z nás cítilo ovládáno jakýmsi nadzemským determinismem s mysteriózními zákony, je jistě výběr partnera, pokud nesáhneme již příliš otřeseni nesmyslností vlastního tíhnutí k volbě z rozumu, která nás ale zejména v mladším věku těžko uspokojí. Mnohý se jistě cítil nepochopitelně zahanben vlastním vkusem, když se mu zcela stejným způsobem nevyvedl další vztah a on si prožil další vztahové peklo s partnerem, který, jak později dobře chápal, byl pro něj zcela nevhodný a v mnohém stejný jako ten předchozí, což bylo od začátku jasné všem jeho přátelům, jenom jemu ne. Protože i moje schopnost volby partnera se podobala spíše zvláštní hře v šachy, kdy několika prvními tahy zajmete vlastního krále, strávila jsem mnoho let raději v ošemetné pozici dobrovolného singla. Jistě, člověk za ta léta již tak nějak tuší, že v jeho volbách hrají roli nezpracovaná traumata z dětství či sebezrcadlení někoho, kdo má potíže sám sebou úplně být, ale teď jsem se rozhodla postupovat systematicky, číst články na netu – a že jich tam k tomuto tématu je – a přijít té záhadě, jakým způsobem si volíme partnera a proč se to některým z nás těžce nedaří, na kloub. Ráda se s vámi o své velmi dílčí poznatky podělím.

Takže co podle různých zdrojů určuje náš výběr? Podle výzkumů máme prý sklon hledat si partnery, kteří se nám v mnohém charakterově podobají, takže poučka, že protiklady se přitahují, vlastně vůbec neplatí. Podle hlubinných psychologů naopak hledáme dokonalou harmonii a doplnění toho archetypu, který nám chybí; usilujeme o to být celí. To se zdá jako dvě úplně jiné teorie. Myslím ale, že se tyto teorie dají i nějak skloubit. Hledat něco, co se nám podobá, může znamenat nejen to, co je na první pohled patrné, třeba že máme s partnerem podobné vzdělání, zájmy, názory nebo postoj k životu. Že se tak trochu zamilováváme sami do sebe, může znamenat, že vytoužený partner ztělesňuje něco, co v sobě nemáme úplně rozvité, nebo co v sobě naopak potlačujeme. Pak je možné i vysvětlit, proč si někdy vybereme někoho, kdo je v něčem na první pohled naším protikladem. Hledáme stejné, jen to stejné je vskrytu. Posléze se kvůli tomu ocitáme v paradoxu, že nás na partnerovi tak nějak přitahuje právě to, co nás na něm rozčiluje a nám vadí, a my nemůžeme přijít na to, v čem je zakopaný pes. Skrze partnera vyrovnáváme vlastní vnitřní rozpory, a ty vnější si přiděláváme. Netvrdím ale, že se to nemůže podařit. Pokud bychom vycházeli z výše uvedených teorií, mohlo by se zdát, že není vůbec možné se zamilovat do někoho jiného, ale člověk se vždy zamiluje vlastně sám do sebe. Doufám, že to není pravda.

Samozřejmě existují teorie, které se do takových komplikovaností nepouští. Podle nich je výběr partnera tak nějak přirozeným výběrem darwinovským a my hledáme nejlepší genetickou výbavu pro plánovanou reprodukci. Naše volba partnera se řídí dávnými mechanismy člověka jako biologického druhu. Jsou teorie, že ženy, které se prý ve výběru partnera silně řídí čichem, jsou schopny podvědomě velmi dobře cítit feromony, které muž vylučuje. Tento přirozený ženský instinkt vyvinutý k vyhledání vhodné genetické výbavy je prý silně oslaben ve chvíli, kdy žena bere hormonální antikoncepci. Když jsme u toho evolucionismu, samičí tíhnutí k mocným alfa samcům je přirozeně dobře dokumentovaným faktem. Ale zase, pro některé ženy to vůbec neplatí.

Na naši volbu partnera se lze podívat i prizmatem tzv. rodinných konstelací (Bert Hellinger). Konstelační terapeutka Ripsi Zohrayban Myšáková doporučuje lidem, kteří by chtěli zlepšit své partnerské vztahy, práci s vnitřními archetypy (vnitřní muž, vnitřní žena, vnitřní dítě, vnitřní zvíře – to poslední je podle ní naše životní energie a motor). Jak se shodují mnozí odborníci, pro dobrý výběr partnera je třeba vyvázat se z rodinných zátěží, jak z modelů, které jsme převzali od rodičů, tak z emočních mechanismů a naprogramování, které jsme si v dětství vytvořili. Jedno je jisté – zraněné dítě v nás si vybrat moc dobře nedovede. Vybírá, co už kdysi zažilo a co zná, jakkoliv to bylo neuspokojivé. Navíc nám svoji prožitkovou a citovou rovinou, která se zastavila před desítkami let, zasahuje do všeho, co se snažíme vybudovat, a strhává nás do víru absurdních reakcí, v nichž partnera a to, co se mezi námi odehrává, vůbec nevidíme. Člověk si připadá nedosycen, nepřijat, nepochován, nechápán, dost nemilován, trápí se, že nedostává něco, co dostat nemůže, mnohé si špatně vysvětluje. Můžeme si určitě vybrat někoho, kdo bude plnit i potřeby našeho vnitřního dítěte, ale musíme v tom zůstat vědomí a spíše než jeho se ptát sami sebe. Někdy jsme zase tak sžití s rolí oběti, kterou jsme kdysi byli, že se v honbě za čímsi přízračným nezadržitelně řítíme do jednoho toxického vztahu za druhým a čím víc trpíme, tím více jsme zmatení a tím méně tomu celému rozumíme.

Dalo by se pokračovat dlouho, ale v tomto místě končí články, které jsem prošla a které jsem pečlivě profiltrovala sítem své vlastní osoby a vztahové zkušenosti a podle sebe přepsala. Pokud i vy v této otázce tápete, třeba vám moje poznámky k něčemu budou.