Ten nadržený gentleman měl vždycky svoji hlavu. V jeho nadrženosti spočívala jeho slabost, a onehdy i jeho síla, v jeho hlavě však… ano, nebojme se to říct. Tam bylo to naprosto nejdalekosáhlejší prokletí. Čuměl mezi nohy víle z obrazovky typu plochá. A bolely ho oči. Hlava, která nemohla pojmout vše, co do ní přicházelo. Hlava oddělená od těla. Kdyby vnímal tu věc v televizi celým tělem, šel by si radši zaběhat. A bylo by mu dobře. On ale sídlil ve své hlavě. Respektive hlava sídlila v něm jak rakovinotvorný nádor. Tou hlavou dobře zapadl mezi největší génie volné tvorby. A vytvořil jeden z nejstrašnějších, ba co víc, jeden z nejhrůzostrašnějších světů, které známe.
Byl to jeden svět. A jeho stanoviska. Byly to románové komentáře všeho ke všemu a byl to ohlušující dechberoucí vzdech, který vyšel z úst člověka bez možnosti realizace. První část se jmenovala Křížem, a byla o nohách, druhá Krážem se posouvala o kus výše a třetí se jmenovala Světem a byla vlastně o ničem. Kdyby se jmenovala třeba Dětem, nic by se nestalo. Ten nadržený gentleman už neměl co říct. A v jeho nadrženosti se skrývala jeho slabost. Jeho dechberoucí, nebojme se podotknout, Přiznání bylo mistrovským dílem věnovaným prázdnotě, která je ale nezdravá. Vždycky je třeba oddělovat zdravou nicotu od nezdravé, ničivou prázdnotu od prázdnoty těhotné přítomnou chvílí. Kdyby nebyl nadržený, mohl by se radovat sám ze sebe. Kdyby nebyl smutný, mohl by souložit. Ale zatím: On byl sám, on byl, On. Jakoby nic se čas jeho života přehoupl do své druhé poloviny. Jakoby nic…
