„Ne, Marie! Nezdržuj mě!“ Obrátil se k manželce zády a zahleděl se ven z okna. Když už se k tak radikálnímu kroku konečně odhodlal, nesmí to vzdát. Dlouho se na to připravoval, celé roky, ale až teď našel odvahu k tomu, aby to uskutečnil, aby jí všechno řekl. Pokaždé ale, když začal a Maruška k němu obrátila svoje pořád krásné modré oči a chytla se za srdce, vzdal to. Pokaždé, když uviděl její tlustý zadek a obrovská ňadra, vzdal to. Proto se teď raději díval ven oknem, aby našel sílu říct jí všechno, co ho trápilo a užíralo. Za těch třicet let manželství se toho už nasbíralo víc než dost. Proto se zhluboka nadechl a pokračoval: „Nemá to cenu.“
„Vláďo!“
Mávl rukou: „Byl to omyl, Marie. Celé naše manželství byl omyl.“.
„Ale…“ zaprotestovala.
„Omyl!“ Trval na svém. „Když jsem nelhal já tobě, lhala si ty mně. Jsi krásná, dráždíš mě, vzrušuješ mě, ale sex není všechno!“
„Od kdy?“ Zeptala se tónem, který ho pokaždé dostal. I teď měl co dělat, aby se udržel. Raději tvrdě pokračoval: „Už toho mám dost, Marie! I toho tvého divadla! I teď se jistě držíš za srdce a tváříš se, že nemůžeš dýchat. Jenom abys mě přitáhla k sobě, abys mě dostala do postele, protože víš, že tam pokaždé podlehnu. Ale ne! Já jsem při tobě nemohl dýchat celých těch třicet let a ty ses tvářila, že nic nevidíš. Celých třicet let jsi ve mně viděla jenom chudáka, nebo svoji sexuální hračku!“
Díval se ven oknem na sluncem zalitý kraj. Byl krásný. Stejně krásný byl i motýl, který poletoval sem a tam… jak mu tu jeho volnost záviděl. Ale teď konečně našel odvahu a za chvíli už bude taky tak volný! Volný! Jako ten motýl…
„Já vím, co mi chceš říct,“ pokračoval. „Teď se chytáš za srdce, ale já…“, hrdinsky si zaťukal na hrudník. „Já, Marie, už ti na to neskočím! Já už tě znám. To… to raději…“ na chvíli zaváhal. Potom ale vytáhl ze skříně spací pytel, zhluboka se nadechl a pokračoval: „To raději budu poustevníkem!“ A bez slova rozloučení vyšel ven, zabouchl dveře bytu, sedl do auta a odjel.
Zastavil až na břehu jezera. Sedl si do trávy a začal žvýkat stéblo trávy. Bylo mu krásně. Díval se po krajině, sledoval ptáky, mušky na hladině jezera… cítil se skvěle. Uvědomil si, kolik krásy je kolem a on ji neviděl, celých těch třicet let ji neviděl. Ale tomu už je konec! Všechno se teď od základů změní. Seděl naplněn štěstím až do chvilky, než mu celkem prozaicky začalo kručet v břiše. Zasmál se: „Maličkost.“ Zajel do nejbližší restaurace a pln ideálů a snů se zahleděl do jídelního lístku.
„Tam nic nenajdete,“ přerušil ho číšník. „Tak pozdě už máme jenom guláš.“
„Pozdě?“ Překvapeně se podíval na hodinky.
„Milý pane,“ pokračoval číšník, „Tady nejste doma. Nemůžete si sem chodit, kdy chcete a chtít, aby na vás večeře čekala třeba do desíti. Tak dáte si ten guláš?“
Přikývl. Číšník se vrátil asi za patnáct minut a postavil na špinavý stůl talíř s gulášem a krajíček chleba: „Knedlíky už nejsou. A rohlíky taky ne.“
Guláš byl studený, mastný a bez chuti. Zarazil se – nesmí myslet na to, jak dobře mu vařila Maruška a jak při tom skvěle a svůdně vypadala.
Vrátil se k jezeru. Pořádně se ochladilo. Vytáhl z auta spacák a vlezl si do něj. Zem ho tlačila pod hlavou. Posunul se o kousek dál, tam ho zase tlačilo pod lopatkami. Šel si teda lehnout do auta. Sedadla byla sice proti tvrdé zemi pohodlná, ale ráno ho bolel celý člověk. Měl hlad a byla mu zima. Zatoužil po horké sprše a dobrém teplém jídle. Ono u té Marušky vlastně nebylo zas až tak špatně. Skvěle se o něho starala… tak dobře bylo s ní v posteli… Začal litovat svého včerejšího směšného útěku z domu, i celého toho trapného divadla okolo. A vůbec – když to vydržel celých těch třicet let…Rozhodl se vrátit. Ale jak to Marušce vysvětlí? Zaváhal. Po chvíli si ale uvědomil, že Marušce nic vysvětlovat nemusí. Ona už ho po těch třiceti letech zná lépe, než se zná on sám, a pochopí. Jistě ho už čeká s teplým jídlem, vysprchovaná, voňavá, rozechvělá…
