Ta zatáčka byla blbě klopená, jak už to občas na cestách a cestičkách na konci světa bývá.

Že to přehnali s rychlostí na té „cestě přírodou“, bylo vidět hned. Vyletěli ze zatáčky. Hanka čekala náraz, ale strom těsně minuli. Dokonce se ani, jakýmsi zázrakem, s autem nepřevrátili. Hanka si vydechla. „Paráda!“ – měla chuť zařvat. Tady by se totiž pomoci asi nedočkali. Tady, na té Bohem zapomenuté cestě, projede tak jedno auto za týden (pokud je hezké počasí). Opravdový, krásný konec světa. Ideální místo pro klid, rozjímání, zpytování svědomí, pro odpočinek těla i duše a možná i ideální místo na usmíření dvou lidí, kteří na společné dlouhé cestě životem, ztratili jeden druhého.

„Nic se nám nestalo! Je to dobrý! To je výborný!“ Řvala štěstím. Tento kout světa moc dobře znala. Občas sem utíkala. Pryč od světa, pryč od lidí, pryč od problémů.

Auto letělo dál, teď už po louce, už se neměli kde převrátit, už neměli do čeho vrazit. Tady už široko daleko žádný strom není, ani nebude. Tady bude…

„Do prčic!“ Zařvala Hanka a šlapala na brzdu, co to šlo.

„Bažina! Močál!“ Došlo jí. „Tady bude močál!“

Zatáhla ještě i ruční brzdu v blahé naději. Pozdě. Auto sice udělalo hodiny, otočilo se čelem vzad… ale … pozdě.

Už nemělo sílu vyhrabat se z bahna, do kterého se pomalu, ale jistě nořilo. Klesalo opravdu pomalu, po centimetrech. Ještě by sice šly otevřít dveře. Ale stejně by jim to nebylo k ničemu. Hanka i manžel byli vozíčkáři, sami by se z auta stejně nedostali. Možná by se mohli vykutálet z auta ven… A co dál? Topit se tam? Každý sám?

Nedalo se nic dělat. Vůbec nic. Otevřít okýnko a volat o pomoc? Sem nikdo nechodil, z cesty sem také nebylo ani vidět, a i kdyby je někdo objevil, tak co? Stejně by nemohl nic dělat. Při každém pokusu o jejich záchranu by se utopil v bahně také.

Oběma jim to došlo asi ve stejnou chvíli. Podívali se s manželem na sebe.

Křičet? Plakat? – ztrpčit si poslední minuty života? Blbost!

Hanka si odepnula bezpečnostní pás a opřela si hlavu o manželova prsa. Objal ji.

„Pevněji, prosím,“ zašeptala.

Začal ji líbat do vlasů a šeptat: „Proč? Proč jsem ti přestal říkat, že tě miluji, že mi scházíš? Proč jsem ti každý den neříkal, jak moc tě miluji? Proč jsem nebyl víc s tebou, nedržel tě víc ve své náruči? Odpusť mi, prosím. Byl jsem hloupý. Blázen, ale miloval jsem tě. I když jsem nadělal hromadu hloupostí, celý život jsem miloval jenom tebe.“

Slzy jí stékaly po tváři: „Je mi líto těch prohádaných hodin,“ zašeptala. „Je mi líto těch ztracených let.“ Polkla slzy a zhluboka se nadechla: „Ale smrt máme krásnou – spolu, v objetí, v lásce. Děkuji ti.“

Bahno bylo studené. Hanka se ještě víc přitiskla k manželovi a on ji ještě pevněji přivinul k sobě.

Její ústa našla jeho a naposledy se na ně přitiskla v dlouhém, nekonečném polibku s příchutí bahna a s příslibem smrti.

Věrka Schmidová