Mít, nebo nemít dítě, jste-li duševně nemocní? Není to jednoduché rozhodnutí a vždy záleží na mnoha okolnostech. V prvé řadě na tom, jak moc jste zaléčení a stabilizovaní, jaké máte zázemí, partnera a rodinu a ani to vždy nemusí být předpoklad k tomu, že vše zvládnete, a že dítě počnete bez potíží. Je možné, že vás bude okolí od tohoto kroku odrazovat, pak už záleží jen na vašem rozhodnutí a na tom, jak moc se cítíte na to, počít dítě. Takovou zkušenost měla například moje známá, která se pro dítě rozhodla. Jí i manželovi byla diagnostikována schizofrenie, kterou ani jeden nezískali dědičně, ale okolnostmi, které se jim v životě staly. Přesto se pro dítě rozhodli.
Když jsme to oznamovali příbuzným, někteří se chytali za hlavu. Myslím, že to vystihne názor mého táty, který chová výstavní holuby: “Když mám nemocného holuba, tak ho většinou utratím a nikdy ho nedávám na chov, protože by mi ho zničil.“ Nakonec jsme si však dítě obhájili a celá rodina se těšila.
Může se stát, že vás od záměru mít dítě, budou odrazovat lékaři a zdravotníci. A nebo naopak vás někteří podpoří a vy získáte větší jistotu, odvahu a klid.
Přišlo mi praktické, abych náš záměr sdělila své ošetřující lékařce. Ta jen, jak se říká, “koulela očima”. Zdravotnický personál, nám to neřekl, ale věděli jsme, že z toho není nadšen. Skoro od začátku léčby chodím na psychoterapie a s paní terapeutkou jsem musela ukončit spolupráci. Nevědělo se totiž, jaké účinky bude mít moje depotní injekce na těhotenství, takže jsem od ní slýchávala věty: „Jste nezodpovědná“ nebo „Musím Vás upozornit, že budete mít postižené dítě“. Já zastávám názor mé mamky, která říká, že léčba a medikace jde takovým tempem dopředu, že už neomezuje běžný život. Kdo ví, co bude za 20 let. Navíc i zdravým lidem se rodí různě postižené děti.
Velmi mě uklidnil lékař na genetice, když nám řekl, že rozhodující bude výchova a životní styl, ptal se nás, zda někdo v naší rodině trpěl duševní nemocí, což není náš případ. My s manželem schizofrenii nemáme vrozenou, ale získanou. Tzn. že vznikla následkem tragických životních událostí nebo přepracováním.
Samotné těhotenství pak může probíhat standardně, a nebo mohou nastat komplikace, stejně, jako u zdravých jedinců. Je proto dobré, se určitým způsobem pojistit, ať už z lékařského hlediska, být tzv. pod drobnohledem, nechat si upravit medikaci, nebo různými předporodními kurzy, kterých je nesčetná řada.
Měla jsem velké obavy, co se mnou udělá těhotenství, ale proběhlo bezproblémově, jen jsem byla citlivější. Velmi mi pomohlo, že dal manžel v práci výpověď a byli jsme spolu doma téměř 24 hodin denně až do porodu. Já jsem díky koronakrizi byla již od třetího měsíce nejdříve na „Překážce v práci“ a pak na neschopence, mívala jsem závratě a nízký krevní tlak. Na gynekologii jsem nezaznamenala žádné štiplavé poznámky, naopak paní doktorka je velký profesionál a velmi mi pomohlo, že mě brala jako kteroukoli jinou těhotnou ženu, jen mě upozornila, abych zkonzultovala svou medikaci se svojí ošetřující psychiatričkou.
Nechodila jsem na žádný předporodní kurz, jednak to ani nebylo vzhledem k opatřením kvůli koronaviru možné, a ani mi to nepřišlo důležité.
Pokud se jako budoucí matka s duševním onemocněním rozhodnete, že chcete kojit, proberte danou věc se svým ošetřujícím lékařem, neboť ne vždy se kojení doporučuje. Záleží na vaší medikaci a také na tom, zda vaše těhotenství probíhá bez větších výkyvů, než je norma. Jde tedy opět o mnoho faktorů, které mohou mít vliv na vaše dítě.
Do poslední chvíle jsem také nevěděla, jestli mi bude dovoleno kojit, zda vůbec budu moct kojit. Měsíc před porodem mi bylo oznámeno, že ano, nechala jsem si to tedy napsat, bylo uvedeno, že kojení může probíhat, v případě zhoršení psychického stavu pak zastavit. Také mi bylo řečeno, že s mými léky mě nesmí znepokojit, že malý bude přibírat víc, než je obvyklé. Ze začátku také více spal.
Může se vám dokonce stát, že budete mít problémy v porodnici s tím, aby vás pustili domů.
Po 4 dnech jsem opustila porodnici. Ještě předtím nás však čekala nepříjemnost, kdy nám lékařka řekla, že mě nepropustí, neboť nejsme duševně zdraví a pravděpodobně ne zcela při smyslech, a že by se malému něco mohlo stát. Hodinu jsme ji přesvědčovali, že jsme stabilizovaní a malý bude mít tu nejlepší péči, kterou mu mohou dát jen jeho rodiče. Podmínka však byla, že jsme jí museli večer zavolat, zda všechno zvládáme.
Pakliže jste se pro dítě rozhodla, nevzdávejte to. Rozhodně si za tím jděte. Důležitá je podpora okolí, ale i vaše víra v to, že vše dobře dopadne. Nezapomínejte však na to, že může přijít cokoliv, jakákoliv překážka, kterou budete muset řešit a poprat se s ní. Jako člověk s duševním onemocněním to nemáte jednoduché a nebude to jednodušší, když budete mít dítě. Rozhodnutí je však jen a jen na vás.
Jsme s manželem zvědaví a snažíme se malému maximálně věnovat, aby si naší nemocí neprošel. Zjišťujeme, co by mohlo riziko snížit. Dočetli jsme se, že je to kojení mateřským mlékem a výrazná pomoc a starání se také z mužovi strany. Našemu dítěti budou pomalu dva měsíce a podle naší pediatričky se vyvíjí dobře a je spokojený a to je v tuto chvíli podstatné. Navíc jsme se rozhodli, že budeme mít ještě jedno dítě. Máme obrovskou podporu rodiny, jak mojí tak i manželovy. Důležité je zázemí, které jsme si za náš vztah stihli vytvořit, tak doufám, že nás nikdo nebude odsuzovat.
