„Víš, Zuzko, láska není nic pro mě.“ Katka si sedla do křesla a nalila si kolu.
Zuzka vytáhla balíček slaných tyčinek, jednu si strčila do úst a tvářila se, že kouří:
„Tak to fakt nechápu,“ zavrtěla hlavou. „Je mi jednadvacet, myslím, že jsem hezká, kluci na mě můžou oči nechat, tak proč?“ Nečekala na odpověď, dala si ji sama: „Pro tu pitomou diagnózu? Pro tu strašnou nemoc, díky které jednou skončím na vozíku a za další chvíli mě díky ní budou muset krmit a umývat a přebalovat?!“
Ve vzteku rozkousala cigaretu – tyčinku, vzala si další a pokračovala ve svých úvahách:
„Právě proto! Právě kvůli té strašné diagnóze musím žít teď, užívat si života teď! A ty bys měla taky. Na co čekáš?“
Katka se zahleděla do dálky: „Já? Na nic. Já jenom prostě nechci lásku, nechci být zamilovaná.“
„Ani milovaná?“ Zuzka to pořád nemohla pochopit.
„Tak to už vůbec ne.“ Odpověděla Katka rázně.
„A víš ty vůbec, jaké je to fajn?“ Zuzka se zasnila. „Když ti někdo koupí kytku, večer ti šeptá krásné nesmysly, objímá tě… hladí… líbá… Ty nevíš, o co přicházíš. A dobrovolně. To není rozumné. A myslím, že ani zdravé. Milovat a milovat se je přirozené, i Bůh řekl: milujte se a množte se.“
Katka chvíli poslouchala, potom ale mávla rukou, vypila na ex celou sklenku koly a začala rozvíjet zase ona svoji teorii: „Nesouhlasím s tebou. Ano, Bůh řekl milujte se, ale zdravým lidem. Co já budu mít z lásky? Za pár let budu sedět někde v ústavu na vozíku a myslet na to, co bylo a už není? Na to, jak mě všichni zradili a opustili? A budu se trápit… Ne! Ne! A ne! Já chci mít klid, šťastný úsměv ve tváři, a ne bolavé vzpomínky.“
Zuzka se usmála: „To jsi na velkém omylu. I mně jde o to být i za pár let v pohodě. Ani já nechci sedět někde v koutku a brečet. Ale já budu mít krásné vzpomínky. Budu vzpomínat na tu krásu, na to, co jsem prožila, na lásku, na něhu, na milování…“
„A bude ti strašně, že už není a nebude, co bylo,“ oponovala Katka.
Zuzka jen mávla rukou, vzala si další tyčinky a zuřivě je křoupala. Byla přesvědčena o správnosti svého konání. Když skřoupala půl balíčku, vstala a se slovy: „V tomto se asi nikdy neshodneme,“ odešla. Šla za Kamilem, že ho pozve na kávu. Nechala Katku samu na pokoji, ale té to očividně nevadilo. Byla zvyklá. Vzala si knihu, nasadila sluchátka na uši a šla na terasu. Tam si lehla na lehátko, zavřela oči a zaposlouchala se do Mozarta. Zapomněla na Katku, na nevyřešené dilema, pouze vnímala krásu hudby a příjemně teplé doteky slunečních paprsků na svém mladém těle.
Čas v lázních utíkal až moc rychle. Pár dnů před koncem povídala Zuzce o nových pacientech, kteří přijeli a sedí s ní v jídelně u stolu.
„Mladí?“ Zajímala se hned Zuzka.
Katka přikývla: „Jo. A jsou moc fajn, je s nimi legrace, zvláště s Romanem, ale s Jarkem se zase dá povídat.“
„A o čem jste si celého půl dne povídali?“
„O hudbě. Představ si, že má rád Mozarta, stejně jako já. A co všechno o něm ví! Celý jeho životopis, kdy, kde a pro koho složil kterou skladbu…“ Vyprávěla tak nadšeně, až se Zuzka začala pobaveně usmívat.
„Co ti je k smíchu?“ Zeptala se nechápavě Katka po chvíli.
„Nic. Já se nesměji.“
„Tak se uculuješ! Já vím, na co myslíš. Musím tě ale vyvést z omylu – žádná láska, žádné randění. A už vůbec žádný sex! My si jenom povídáme.“
„Já vím,“ znovu se zasmála Zuzka. „A inteligentně – o hudbě, o knihách…“
Katka vstala z křesla: „„Jsi úplně mimo.“ Bouchla dveřmi a odešla.
V den odjezdu si najednou uvědomila, že jí je jaksi smutno a že se jí ani nechce domů. Sama sobě nerozuměla, pokaždé se domů těšila, až teď. Že by v tom přece jenom bylo něco víc? Ale ona přece nic víc nechtěla! Žádnou lásku, žádné city! To přece k životu na vozíku, který ji brzy čeká, nepatří.
„Tady máš můj telefon a emailovou adresu.“ Strčil jí Jarek do rukou lístek. „Ozvi se, přijedu. Není to tak daleko. Zajdeme spolu na koncert, budeme si povídat…“ zasnil se. „Nechci, aby to vše krásné, co jsme tady spolu prožili, skončilo odjezdem z lázní. O tom přece život není – jenom si povídat o knihách, o koncertech… je třeba to prožít! Já se už teď moc těším na společné výlety, ale i vše ostatní. Jsi fajn holka.“ Katka se začervenala, dala mu pusu na tvář a utekla.
Na pokoji si lístek pečlivě několikrát přečetla a schovala. Co kdyby nakonec bylo vše úplně jinak, než si vždy myslela? Co kdyby už nechtěla být pořád sama? I když třeba jen na nějaký čas. Vždyť jí přece bylo tak krásně těch pár dnů.
Zuzka ji chvíli mlčky sledovala. Když uviděla slzy v Katčiných očích, jen si vzdychla: „Před láskou, holka, neutečeš. A čím víc se o to budeš snažit, tím spíš tě lapí do svých sítí.“
