„Proč mi někdy nezavoláš?“ ptávala se Ilona Hany pokaždé, když se potkaly. Ta jen sklonila hlavu a v duchu si pomyslela: „Protože hodinové telefonáty nesnáším a považuji je za ztracený čas. Už mě ani to, že sedíš na vozíku, nedojme a k ničemu takovému nedonutí.“
Občas sice měla kvůli těmto svým myšlenkám výčitky svědomí a připadala si strašně sobecká. Když ale měla náhodou – při třech dětech, manželovi a staré babičce, chvíli volna, uvařila si kafe, sedla do křesla, vyložila nohy na stůl, zavřela oči a snila svůj krásný sen. Sen o bílých plážích, o moři, o louce plné květin, o lese, o tichu, někdy i o krásném, dlouhém milování, na které už ani neměla sílu… ale v žádném případě neměla chuť hodinu poslouchat svoji přítelkyni, její nadávky, věčné stížnosti, nebo naopak její ódy na nového mladého zajíčka, na jeho chutě, výdrž a ódy o jeho penisu…
Stačilo, že ji musela poslouchat každé úterý od devíti do desíti – to pravidelně dělávaly spolu velký nákup na celý týden. Hana nikdy nechápala, proč toho Ilona tolik kupuje, když jsou s manželem sami dva. Je pravda, že Ilonin manžel měl alespoň sto padesát kilo, zato Ilona, v botách a kabátu, s bídou čtyřicet.
Taky nikdy nechápala, že Ilonin manžel, který byl zdravý a minimálně o metr a půl vyšší než manželka sedící na vozíku, byl v její přítomnosti jako beránek a nikdy si nedovolil mít ani jen vlastní názor, natož ho vyslovit. Přitom, kdyby se na manželku ze své výšky jen škaredě podíval a řekl: „Mlč!“ stačilo by to. Že by byl dobrák od kosti? Anebo mu bylo líto manželky na vozíku? To se taky nedalo říct.
Pravá příčina tkvěla ale v tom, že Ilona, když se nadechla, mluvila a mluvila a mluvila… Zatímco na manžela ječela a ječela a ječela. Bez přestávky a snad i bez nadechnutí neskutečně dlouho.
Hana se taky marně pokoušela představit si je spolu večer a v noci už vůbec ne. Na to jí její fantazie nestačila. I když manžel musel každý večer vzít Ilonu do náruče a uložit ji do postele, pomáhal ji při vysvlékání, umývání. Tolik intimních situací, kdo ví, jestli Ilona na něho ječela i při nich. Asi ano, aby ho ani náhodou nenapadly nějaké „sexuchtivé myšlenky“, jak sama říkávala. Prý, když ho dvakrát v životě napadly, byla to pokaždé katastrofa a dítě a na to už ona neměla chuť.
„Pokud jsi i při sexuálních hrátkách na něho ječela, nedivím se, že se snažil rychle skončit místo toho, aby se snažil tě uspokojit“ neudržela se jednou Hana. Ilona jen mávla rukou: „Chlap si nic jiného nezaslouží.“ V debatě dál nemínila pokračovat, a tak rychle změnila téma: „Víš, proč Pán Bůh stvořil malé ženy?“ zeptala se Ilona. Hana jen zavrtěla hlavou.
„Přece proto, aby si mohly hodně vysoko vyskakovat. A čím jsem já menší a čím je chlap větší, tím víc musím křičet a ječet, aby mě slyšel. Dobře slyšel a věděl, co já chci a co on musí udělat.“
Byla to zajímavá teorie a Ilona ji do puntíku praktikovala.
„A taky, aby nevěděl, na čem je, nesmíš mu nikdy říkat pravdu,“ nadechla se a pokračovala v popisování své ideologie. „Natož se nikdy nesmíš k ničemu přiznat. Zatloukat! Zatloukat! Zatloukat! To říkával i Plzák.“
„Ale v souvislosti s nevěrou. A Plzák byl sexuolog.“ Oponovala Hanka.
„Vždyť jo,“ souhlasně přikývla Ilona. „Bavíme se přece o sexu, nebo ne? Já se miluji a praktikuji erotické hrátky i sexuální orgie, pouze ne s tím mým. Dědek jeden starý, plesnivý! Mám ráda mladé zajíčky. Krásně voní a hned jsou připraveni. Jsou tak rychlí, nedočkaví… Ne, jak ten můj starý. Všechno mu tak dlouho trvá. Já mám ráda rychlost – šup!šup! a je to. A znovu. A znovu! Až potom nějaké delší …A pak znovu a znovu. To doma nemám. Proto musím na starého ječet. Preventivně, aby na mě nedostal chuť.“
Ilona doopravdy dokázala na jedno nadechnutí ječet snad půl hodiny, až byl chudák manžel, navzdory své výšce tak malinký, že s ním mohla dělat, co chtěla. Ale Hana věděla, že manžel mlčí ze strategických důvodů – kdyby ústa jen otevřel, Ilona by ječela ještě další půl hodinu navíc. A on potřeboval rychle vypadnout z domu a z jejího dohledu. Tak raději mlčel a doufal, že třeba zazvoní telefon. Stávalo se to dost často – soused a kamarád, když slyšel Ilonu ječet na celou ulici, vzal telefon, aby souseda vysvobodil. Spolu pak strávili večer u slivovice. Po vyprázdnění láhve šel kamarád domů a Ilonin manžel pokračoval s nějakou lehkou děvou v tom, čeho mu jeho vlastní, invalidní manželka nedopřávala.
Ilona jezdívala po městě, po obchodech, na nákupy vždy a všude autem.
„Přece si nebudu ničit ruce od vozíku,“ říkávala.
Byla zbrklá a divoká, a tak bylo jen otázkou času, kdy někoho, nebo něco zdemoluje. Naštěstí to tenkrát odnesly pouze nákupní vozíky u obchoďáku. Když se k Iloně přiblížil policista, který byl náhodou poblíž, začala ječet i na něho. I když to byl mladý, krásný zajíček.
„Co tady stojíte a koukáte?! Nemáte co dělat? Raději žeňte k zodpovědnosti toho blbce, který tady ty vozíky postavil! Ale to vy ne! Na chudáka ženskou – malou a nevinnou a …“ udělala dramatickou pauzu. „Na chudáka na vozíku, to si troufnete. To ano! Nadáte jí, a určitě budete chtít i pokutu. Samozřejmě! Na chudáka na vozíku,“ zopakovala důrazně, „to si troufnete. Raději zjistěte, kdo sem ty koše dal a proč.“ Ilona ječela ještě dalších dvacet minut, dokud se jí překvapený strážník neomluvil a neslíbil zřídit nápravu. Jeho růžové tváře dráždily její fantazii, ve hře ale teď bylo mnohem víc než pár chvil rozkoše. Možná příště. Schválně si sem zajede a bude předstírat nevolnost a dušnost, rozepínat si halenku a doufat, že ji vezme do náruče, ruce mu ovine kolem krku, opře si hlavu o jeho mužná ramena …
Ale teď hrála o víc, a tak raději ječela dál:
„A kdo mi zaplatí tu škodu na autě? To není auto za pár tisíc, jestli jste si nevšiml. Kde mám na to, já chudák na vozíku, asi vzít? Manžel mě zabije!“ Opět dramatická pauza. „Ale to vás nezajímá. O jednoho chudáka míň. Buďte si jistý, že zažaluji supermarket a budu vymáhat náhradu škody, pokud ty manželovi rány přežiji.“
Mladý strážník se zarazil: „Manžel vás bije?“
„Ano. Neustále.“
Dál Hana neposlouchala. Věděla, že chudák Ilonin manžel by si v životě ani nedovolil něco špitnout, natož říct nahlas a vztáhnout na Ilonu ruku, tak to už vůbec ne.
Hanka teda raději využila situaci a potichu se vzdálila. Těšila se, že si v klidu nakoupí a v blízké cukrárně si dá kávu. Těšila se ale předčasně. Sotva si sedla, ozval se za ní hlas: „Viděla jsi? Tak se to dělá.“ Než Hana stihla cokoliv říct, Ilona pokračovala: „Přece nebudu platit pokutu! Třeba by mi i nějaký bod vzal. Tak to teda zase ne!“ Na chvíli zmlkla, než pokračovala ve svých úvahách.
„A co kdyby chtěli i náhradu za zdemolované vozíky,“ napadlo ji. „Copak kradu? Oni budou platit. Musí mi přispět na opravu auta! Viděla jsi, jak vypadá?“ Na vteřinu se zamyslela: „Už to mám, už vím!“ Usmála se od ucha k uchu. Vzala telefon a podívala se na hodinky.
„Nezapomněl jsi?“ Začala ječet do telefonu. „Určitě ano! Jsi starý sklerotik! Palice dubová! Došlo pivo. Upaluj ho koupit! Že jsem já v obchodě? Přece nechceš po mně, abych já, chudák na vozíku, se tahala s pivem. Já jsem malá a slabá. A už upaluj!“ Hodila telefon do tašky: „Promiň, já teď musím letět, abych přijela domů, když starý odejde pro pivo. Mám plán.“
Jak se Hana později dozvěděla, Ilona vymyslela přímo čertovský plán. Souseda požádala, ať vytáhne z garáže ty staré plechy. Nechala je venku a vjela autem dovnitř. Na druhý den, když chtěla s autem jet do města, začala neuvěřitelně křičet na celou ulici: „Dědku starý! Slepý! Jak jsi tam včera vracel ty plechy?! Vždyť jsi poškrábal auto!“
„Já?“ Odvážil se zeptat překvapený manžel.
„A kdo? Nikdo jiný tu nebyl, jenom ty. A tady jsi ho i promáčkl! Jsi normální?!“ Ječela a ječela a ječela. „To si zaplatíš z kapesného!“
Hanka čekala, že toho chlap jak hora jednou musí mít dost, že to musí skončit nejméně vraždou manželky, nebo nějakou jinou katastrofou. Ale Ilonin manžel to vyřešil úplně geniálně – půjčil si malý magnetofon a manželku při jednom jejím monologu nahrál, aniž by si toho všimla. Když se příště nadechla, aby zase začala ječet, předběhl ji a pustil pásku. Možná to odkoukal někde z televize, kdo ví. Důležité ale bylo, že Ilona překvapením ani nestihla zavřít pusu.
Když přístroj ztichl, nečekal, než se stihne Ilona nadechnout a začne znovu ječet. Rychle se otočil se a odcházel za svojí novou sexuální přítelkyní. Nemohl si pomoct, ale tyhle výbuchy vzteku, křik malé ženy, kterou mohl jednou dobře mířenou fackou zabít, ho vždy neskutečně vzrušily a správně „nažhavily“. Ale už dávno ztratil chuť se po nich vrhnout na svoji ženu, povalit ji z vozíku na zem, jak o tom kdysi snil… Teď ho to pokaždé donutilo utíkat do města ke svojí nové přítelkyni a předvést ji, jaký je chlap a jak velké a tvrdé mužství má. Rád se chlubil tím, čím ho matička příroda obdarovala. Doma ale neměl, komu se pochlubit, a tak utíkal za někým, koho tím mile překvapí a potěší. Za někým, kdo to jeho velké a tvrdé mužství ocení.
Jenom ve dveřích se ještě zastavil, otočil se a dodal: „Ten magnetofon ani neschovávej! Příště ho jenom zapni a jdi konečně taky něco dělat. Já si to vyslechnu a půjdu si po svým.“ A rychle, než se Ilona mohla vzpamatovat, za sebou zavřel dveře.
