Láska má různé schopnosti a možnosti. Když se plně projeví, člověk třeba může ztratit své srdce a být potom zlomený. To se mi stalo až s pozdější láskou, ale ta první láska, to bylo něco jiného. Je výjimečná a člověk si na ní pamatuje klidně po celý svůj život.
Když jsem vstoupil na gymnázium, ze začátku to byl stres. S kamarádem z lavice jsme se setkali tak, že jsme nenašli naši společnou třídu. Před zvoněním jsme ale zapluli do našeho Déčka. Místo pro nás bylo už jenom v první lavici u dveří, takže jsem zprvu neměl příležitost se moc dívat po holkách. Postupně jsme se ale všichni seznamovali a tvořily se pak i party, které spolu chodily pařit a hledat různé zábavy po škole. Sylvu jsem zpočátku ani nijak zvlášť nevnímal, protože seděla vzadu a zprvu mě vlastně na ní nic neupoutalo. To ale bylo asi tím, že jsem se špatně díval. Jeden spolužák se do ní podle všeho zamiloval ihned. Snažil se Sylvu na sebe upozornit vším možným, chodil s ní o přestávce korzovat a postupně se s ní sbližoval po celé čtyři roky, ale neměl ten konečný úspěch, jaký si asi představoval. Hodně se o ní bavíval s největším krasavcem třídy, který byl hlavně díky holkám zvolen předsedou třídy, mě zvolili za místopředsedu. Postupně jsem zjistil, že některé holky ze třídy jsou docela fajn a mají podobné zájmy jako já. Nejvíc jsem to cítil u Sylvy. Všechno důležité se ale projevilo až na sportovním soustředění. Už v té době mi hlas v hlavě řekl, že s tou holkou budu něco mít.
Na začátku druhého ročníku jsme tedy odjeli ke Kácovu, známému rekreačnímu místu poblíž dálnice na Brno a Sázavy, kam jsme dojeli od školy. Počasí nám přálo, a tak jsme se nejen procházeli blízkým lesem, ale i dost sportovali. Já jsem si s sebou vzal sbírku francouzských básní, protože jsem v té době už hodně psal. Pamatuji si to jako dnes. Bavil jsem se s holkami i kluky, některé naše nápady byly docela dobré. Já si třeba vymyslel jména spolužáků, psaná na papír kvůli rozdělení do sportů. „Aaašenbryyyl!“, pamatuji si potom na křik našeho tělocvikáře. Uprostřed chatek, kde jsme bydleli, byl vhodný prostor, kam se dala umístit třeba i deka. Lehl jsem si tedy na ní jednou se sbírkou básní, které jsem si pročítal. Byl jsem soustředěný natolik, že jsem ani nijak nevnímal okolí. Najednou se ale stalo něco! Sylva se zeptala, co to čtu a lehla si vedle mě. Začali jsme číst spolu a povídali si, co se nám zdá dobré. Byl jsem docela napjatý, protože jsem si v tu chvíli uvědomil, že Sylva má vlastně dost pěknou postavu a umí se taky hezky usmát. Čím dál víc jsem si to začal užívat, učitelé i spolužáci chodili okolo a usmívali se pod vousy. Nevěděl jsem ale, jak mám pokračovat. Najednou šel kolem nás sám ředitel. Věděl jsem, že má narozeniny. Předseda třídy ho najednou se svými kamarády, i mým „sokem“ zastavil a vrhli ho do blízkého bazénu. Trochu jsem se lekl, ale on jim jenom poděkoval, i když jsem přemýšlel, jestli u sebe nemá mokré doklady. Se Sylvou jsme se tomu smáli, ale ze čtení už toho dne sešlo. Přesto jsme si pak průběžně víc povídali i o poezii a docela nás to sblížilo. Nedostal jsem ale od ní ani pusu, i když náklonnost mi dávala najevo. Spolužák byl ale pěkně naštvaný.
Pak ale nastala dost špatná věc. Sylva vždy vypadala zdravě, byla tedy pěkně rostlá a měla smysl pro humor. Najednou ale ve třeťáku na ní přišla velká rána. Začala se před očima měnit, protože dostala těžkou žloutenku. Jednou jsem jí doprovázel směrem domů. Její máma ale na ní čekala a byla přitom dost nervózní, protože situace byla vážná. Dostali se tedy až do nemocnice, kde si Sylva taky musela chvíli poležet. Podle všeho jí to hodně sebralo. Když se vrátila k nám do třídy, jako by šlo o úplně jiného člověka. Byla celá zakřiknutá, chodila jenom v černém a často neodpovídala byť i jen na pozdrav. Vypadalo to podobně jako silné deprese. Chtěl jsem třeba mezi námi rozvinout debatu ohledně literatury, ale věděl jsem, že se se mnou už moc bavit nebude. Spolužák, který ji měl rád, taky u ní neměl žádné úspěchy. Naštěstí některé holky ze třídy pro ni měly větší pochopení a bavily se s ní docela normálně. Byl jsem zklamaný, protože ji ta proklatá nemoc hodně změnila. Zdálo se mi, že jí asi chvíli muselo jít snad i o život. Jednou jsme seděli ve třídě o hodině češtiny a měli jsme všem spolužákům anonymně napsat, co bychom jim přáli. Mě hodně lidí napsalo, že mě provází smůla a přáli mi tak štěstí. Já Sylvě napsal něco trochu zamilovaného, možná si ale pak myslela, že jí to napsal ten spolužák, co jí miloval po celou dobu studia.
Po konci gymnaziálních let jsem udržoval kontakt jen s některými spolužáky. Jednou jsme si tak spolu s kamarádem a kamarádkou ze střední povídali a postupně jsme zjistili, že ve vedlejších vesnicích na moravsko-slovenském pomezí máme blízké příbuzné. To bylo něco! Horňácké slavnosti ve Velké nad Veličkou byly a jsou vyhlášené, jezdil jsem tam už od svých čtrnácti let. Jednou jsme se spolu s kamarády domluvili a nejdřív odděleně odjeli na slavnosti trochu zapařit. Slivovice přitom tekla proudem a užívali jsme si kultury a dobrých lidí, kterých je tam dost. S kamarádem jsme čekali, až za námi přijedou další naši známí. Ti to vzali přes Ostravu a Vsetín a najednou se k nám dostalo nejmíň deset osob. Byli to i lidi z kamarádovy rodiny, takže se všichni dobře bavili a těšili se na další zážitky. Za bytovkou mých příbuzných se najednou postavila řada stanů. „Kde je vás víc?“, říkal přitom můj kmotr. Kamarádka ze školy se snažila sbalit jednoho kluka ze Vsetína. Ten už ale dával přednost jiné, a to Sylvě. Když ta přijela, a dlouho jsem jí neviděl, byla zase celá v černém. Vůbec se neusmívala a měl jsem tak pocit, jako bych jí snad něco udělal. Připadala mi dokonce trochu jako smrt. Mrzelo mě to hodně, byla to opravdová škoda. Slavnosti si však většina lidí užívala pořádně a já už tam byl s jinou dívkou, tehdy mou partnerkou, která pocházela z Brna a spolu jsme studovali etnologii, takže Horňácké byly něco pro nás. Do Sylvy pořád mluvil ten „Vsacan“, snad aby po něm nešla ta nepříliš přitažlivá spolužačka. Na Strážné hůrce to žilo až do rána a Sylvu jsem už potom ani moc nezpozoroval.
Později jsem se dozvěděl, že se Sylva, už po vystudování knihovnictví, přestěhovala právě za partnerem do Vsetína. Měl jsem radost, že žije v krásném prostředí místních hor a asi se mají s manželem opravdu rádi. Informace o ní jsem se dozvídal jenom na třídních srazech, které ale byly už docela řídké. Na Horňácké slavnosti jsme ale i později jezdili každý rok, já už tehdy s jinou partnerkou. Ta první, Brňačka, byla úplně černovlasá, ta nová, se kterou mám dceru, zase byla úplně blond. S oběma jsem taky četl hodně poezie, chodili jsme v Praze do divadel a kin, ale už to bylo něco trochu jiného než první četba poezie vedle krásné dívky, kterou jsem měl tolik rád. Později se Sylva rozvedla a vrátila se do Prahy, našla si práci v Národní technické knihovně. Náš spolužák na ni taky nikdy nezapomněl. Podle informací vím, že Sylva bohužel nemá žádné děti a zůstala i nadále zakřiknutá, možná je ale prostě stále depresivní. Občas na ni vzpomínám a ptám se sám sebe, jak se jí asi daří v současnosti. Knížek okolo sebe má určitě spoustu, ale básničky to asi moc nejsou. Má prý ale pevný partnerský svazek, což jí přeju. Já se svou paranoidní schizofrenií bych ji asi nepotěšil, ale taky mám svou lidskou hodnotu. Sylvo, tak hodně štěstí, myslím na tebe pořád!
