Když přišel do Pařez a syn Skalického První úraz, nikdo ještě nevěděl, jaký poprask toto dílko později způsobí. Redaktor Vyhnálek si ho nechal až na dobu po Vánocích a zatím ho jen napojil na počítač, aby měl hotovou diagnostiku, až se po Novém roce vrátí. Když už byl zase v kanceláři, udělal si nejprve tureckou kávu a důkladně ji zamíchal. Pak chvíli přemýšlel, kde jsou jeho kolegové. Kdyby tu byli a kdyby byla dobrá zábava, nikdy by se nevěnoval Prvnímu úrazu tak důkladně a nikdy by proto neobjevil ve Skalickém toho autora, který posléze vydělal nakladatelství tolik peněz. Začalo to tím, že Vyhnálek mžoural na obrazovku počítače, kde si nechal vyjet substantiva. Šťávička o pět tisíc procent častější než je běžné, to už ho docela zaujalo. Zatímco v běžné řeči se jen stěží vejde do horních deseti tisíc, tady má Skalický šťávičku na dvacátém třetím místě. Nechal si ukázat všechna její použití. Její šťávička se mu rosolovitě ovinula kolem velmi citlivého nosu, nechal si na tvář stékat šťávičku, která voněla po lipovém čaji, patrné však byly i rumové výtažky. Toužil už zase ochutnat její šťávičku. Šťávička, která vytékala z plodu manga, mu připomněla krásné chvíle, které s Linou prožil. Odpoutal se od pásu a opřel se o sedačku, venku bylo sychravo a déšť pomalu stékal po stěračích jako pomerančová šťávička. Uhodil ji do tváře a právě v ten moment se jí zaperlilo na tváři opovržení, které mu připomnělo milenčinu šťávičku. Omluvil se jí. Nechtěl, aby se o chuti této něžné šťávičky někdo dozvěděl. Božský nektar, který teď stékal na jeho napůl vystavený ret, chutnal jako hruškový džus. Byla to její šťávička, která ho v noci vytrhla ze snů, když si omylem zavrtal nos do kapesníku. Vyhnálek procházel těmito útržky a snažil se představit si kontexty, do kterých by mohly zapadat. Bylo mu jasné, že se jedná o obsesi a jako skutečný odborník také věděl, že každá obsese je prodejná. Nechal si se Skalickým sjednat schůzku.
Dvakrát si rukopis přečetl a byl velice zklamaný. Bylo to všechno psané na efekt. Jakoby autor čekal, že mu laskavý odborník teprve poradí, jak by měl román vlastně vypadat. Ale byla tu šťávička a pak ještě několik světlých míst. Třeba Skalického křestní jména, přesná a průzračná, nesmírně originální. Potom několik bojových scén, kde jste měli skutečně dojem pěstního zápasu, potu a krve. Milostná dobrodružství líčená s vyhladovělostí vlka, který není dost silný na to, aby měl vlastní smečku. Pěkné reálie, i když poněkud bezkrevné. Prostě tomu chyběl nosný impuls a nebýt počítačové analýzy, nikdy by to nečetl.
Mělo se to vyřešit až v kavárně. Skalický vypadal vcelku slušně, určitě by se dala dát fotka na přebal, blesklo hlavou Vyhnálkovi. Problém byl ale s textem samotným. Především, proč se to vlastně jmenuje První úraz? První úraz, vysvětloval Skalický, každý máme nějaký první úraz. Může to být i symbolické. Pro ženu může být prvním úrazem ztráta panenství. Tady to začínalo být poměrně nechutné, tak byl Vyhnálek rád, že je servírka z dohledu. Jistě, pane Skalický, přerušil konečně spisovatele, ale vy jste měl nějaký ten první úraz, pamatujete si něco takového? Nastalo trapné ticho a nakonec se Skalický přiznal, že neměl nikdy ani zlomenou ruku. Celý jeho text teď visel ve vzduchu, jako by z něj neslušný redaktor vyklepával všechnu špínu a veteš. Co zbude na těch bílých stranách? Děsil se Skalický v duchu. A jakou první nemoc si pamatujete, Jakube? Mohu vám říkat Jakube? Obrátil se na něj Vyhnálek. Neštovice, vyhrkl Skalický bez rozmyšlení a oči se mu zaleskly ztajenou vášní. Nazveme to tedy Neštovice, prohlásil Vyhnálek a obyčejnou propiskou škrtl První úraz a napsal místo něj Neštovice. Když takhle prošli celý text, staly se Skalického Neštovice literární událostí roku a v Pařez a syn zase potvrdili skvělý čuch na nové autory.
