„Mirku, co je to rések?“
Chvíli se na ni nechápavě díval.
„Ivan o mě řekl, že jsem rések.“
Usmál se. Miloval její cizí přízvuk a komolení českých slov.
„Ne rések, ale rejsek. A je to myš.“ Když uviděl zděšení v jejich očích, rychle dodal: „Taková malá, moc hezká a milá myšička.“ Ve skutečnosti ani netušil, jak rejsek vypadá, ale poslední, co teď potřeboval, byl její odpor a zděšení. Tohle tmavé tiché zákoutí přece vyhledali kvůli něčemu úplně jinému a mnohem zajímavějšímu, než byl nějaký rejsek.
„Chtěl tím říct, že jsi taková maličká, milá.“ Začal ji hladit po stehně a představovat si, kam až ho pustí. Už tak dlouho neměl ženské tělo ve svých rukou. Vlastně od té doby, co je na vozíku. Holky se mu vyhýbaly a on jim vlastně taky – měl strach, nevěděl jak a co. Teď to bylo všechno úplně jiné, než když byl zdravý. Pocity jiné, tělo reagovalo jinak. Věděl, že to jednou musí zkusit. Z úvah ho vytrhla její slova:
„Vy češi to máte strašně divné, řekla bych pomotané,“ začínala filozofovat.
To se mu zrovna teď taky moc nehodilo, a tak jí raději rychle zakryl ústa dlaní. Seděli těsně naproti sobě, jejich kolena se dotýkala. Přejel rukou na její dlouhý, štíhlý krk.
„Jsi tak krásná.“ Zasnil se.
Pohledem začal hltat ladné křivky jejího těla a horečně přemýšlet, jak se k ní dostat co možná nejblíže. Jejich invalidní vozíky jim v tom ale tvrdě bránily. Dokonalá antikoncepce, napadlo ho ještě. Musel se usmát – antikoncepce, kdysi ji nosil v kapse, teď na ní sedí.
„Čemu ty směješ?“, zeptala se ho.
Nevěděl, jestli jí to může říct, nevěděl, jak by se k tomu postavila. Raději rychle dodal: „Zapomněla jsi „se“ – čemu se směješ. Ne čemu ty směješ.“
V té chvíli dostal spásný nápad – zboku! Ano, kluci mu radili zboku. Zajel se svým vozíkem těsně vedle jejího. Začal ji hladit po tváři, prsty vjel do jejich vlasů a opět skončil na krku. Ne, že by nevěděl jak dál, ale líbilo se mu sledovat její reakce. Nikdy nespěchal. Nechával holku, ať si to vše pořádně užije. Pokaždé, když prsty sjel na její krk, slastně přivřela oči. Po chvíli je znovu otevřela, podívala se na Mirka a zasněně se usmála.
Jdu na to dobře, napadlo ho. Nepotřebuji rady. Vždy jsem věděl, jak na to. To se nezapomíná.
Sjel jí přes rameno po celé ruce až k prstům. Dal si je k ústům a začal je líbat. Pěkně jeden po druhém. Sledoval, jak přivírá oči, jak se ji zrychluje dech. Ano, tak to má být – byl sám se sebou spokojený. Ještě před úrazem měl vždy u žen a dívek úspěch. Všechny říkaly, že ví jak na ně. Jeho sebevědomí stouplo. I na vozíku to zvládá! Zas bude frajer, zas bude balit holky jako dřív.
Lehce si přitáhl její hlavu na svoji hruď. Nebránila se. Rukou odhrnul hřívu jejich kudrnatých vlasů a jemně ji přejel jazykem po krku. Eva se prudce narovnala.
„Co blbneš? Málem jsi mi vyrazila zuby!“
Dívka si začala zděšeně přejíždět po krku: „Podívej! Co tam je?!“
Mirek, ač nerad, zanechal erotických představ a podíval se jí na krk: „Kde? Co? Nic tam nemáš.“
„Ale ano, bylo tam – takové to… hlemýžď!“
„Hlemýžď, hlemýžď … to nebyl hlemýžď!“ Chvíli přemýšlel, jestli se má urazit, nebo vyrukovat s pravdou. Pokud se urazí, bude konec milostným hrátkám a krásnému večeru, jak doufal. Rozhodl se teda pro pravdu: „To byl můj jazyk.“
„Aha. Promiň“, řekla a položila mu ruce kolem krku. Když ji chtěl políbit na ústa, sklonila hlavu a položila si ji až na jeho kolena“
„Hlaď mě.“
Něžně ji hladil po vlasech a po krku. Vdechoval její omamnou vůni. Miloval vůni žen. Začal po ní toužit ještě víc. Znovu ji jemně i s vozíkem přitáhl k sobě a hladil po zádech. Když ucítil její chvění a husí kůži na ramenou, začal ji líbat do vlasů a na krk. Eva se opět prudce narovnala, až Mirek dostal ránu do brady.
„Au!“ Zařval. Netušil, že erotický večer bude tak bolet a že dost možná, při něm přijde i o zuby.
„Promiň, ale zas tam byl! Ten hlemýžď!“ Podívala se Mirkovi do očí: „Aha!“ Zarazila se. „Já zapomněla.“ Po chvíli dodala: „Máte divné zvyky.“
Potom ale zatřepala svojí krásnou hřívou, narovnala se a nevinně se zeptala:
„Nemohli bychom jít rovnou na věc?“
Mladík zapomněl údivem zavřít ústa. Čekal všechno, ale tohle ne. Ano, byli tady kvůli erotickému večeru, kvůli hrátkám, ale tohle?! A do Evy by to už neřekl vůbec – jít rovnou na věc! A ještě to sama navrhne!
„Kde? Nevíš?“ Začala se rozhlížet kolem.
Mirek se zarazil: „Jak kde? Co kde? Co hledáš?“ Nechápal.
„Tu mašinu, přece! Ten stroj.“
„Stroj?“ tak teď už teda fakt nechápal vůbec nic. „Jaký stroj? Jaká mašina?“ Co má zas toto znamenat?! Byla sice cizinka, ale k čemu a jakou potřebují v tuto chvíli oni mašinu? Potřebují přece něco úplně jiného.
„Ta veliká mašina… ta, co nám to udělá…“
Mirek byl úplně mimo, úplně v koncích. Nevěděl, co si má myslet a už vůbec netušil, co má říct. Už-už jí chtěl odpovědět, že si to snad udělají sami, že proto tady přece jsou, když si dívka vzpomněla a vše uvedla na pravou míru:
„Ta mašina, co nám uvaří tu kávu! Proto tady přece jsme, ne? Dát si to spolu… to kafe.“
V prvé chvíli měl chuť jí vysvětlit rozdíl mezi slovy „dát si to spolu“ a „rozdat si to spolu“, potom ale mávl rukou a tiše si vzdychl. Jeho naděje na erotický večer se rázem rozplynuly.
I když – i dobré kafe taky nemusí být vůbec špatné…
