Mám se moc rád, řekl jsem mamince a ona se usmála. Byla to naše něžná chvilka. Dostal jsem kapesné a to utratil za nějaký bordel. Hlavně ten ve své hlavě, ale taky za kouření, na to jsem si potrpěl. Měl jsem stálou přítelkyni, která byla nestálá. A ospalá. Mě samotného moc nebrala, takže když nám někdo donesl chlast a brambůrky, mohl se s ní klidně vyspat, když jsem se nedíval. Kdyby chtěl, abych se díval, musel by myslím donést i olivy a maso na tatarák. Většina jejích milenců byla však skromná a uvážlivá, takže jsme spíš pili než jedli. Kdyby někdo přivedl svou mladou, asi bych si ani nevšiml, že mi ji pod rukama vyměnil. Uměl jsem počítat do tří i do dvou, ale svou milou jsem neviděl natolik, abych ji od druhých žen nějak odlišoval. To mi taky často vyčítala, když se jí blížily měsíčky.
To jsme pak trochu střízlivěli a vjížděli si do vlasů. Měla rty jako pranýř na penisy cizích pocestných, napsal jsem do básně o imaginární ženě a pak jsme se do krve hádali o to slovo cizích. Zatímco já byl pragmatik, Lucka byla idealista. Trvala na tom, že pocestný je všude cizí. A myslíte, že jsem to vyškrtl? Ani omylem. Radši jsem vzal notýsek a napsal to znovu. Nakonec to bylo celé ještě trochu jinak. Nakonec byly její rty pranýřem na penisy počestných. Posedlý pravdou, typický syn země Bohémů, jsem Lucii za všechna ta příkoří ještě líbal. Není v tom vášeň, řekla mi po letech, a vztekle zasyčela. Takto odstrčen jsem měl příležitost si ji poprvé pořádně prohlédnout. Nebyla ošklivá ani hloupá, to snad mohu říct. Ale kdyby tu stály tři takové, moucha by si sedla na jinou. A tu bych si mršinu vyvolil.
