Nemiluju jinotaje, svěřila se mi posledně Monika, co jsme spolu uskutečnili soulož. Byl jsem hodně zklamaný z toho, že se mi povedlo vyvrcholit dříve, než se roztřásla. Říkal jsem si, jestli mám tuto úlitbu přirozenosti skutečně zapotřebí, vezmu-li v úvahu dva sebevražedné pokusy a jeden dokonaný čin mých přítelkyň. Monika si zašla pro kafe a já v kanceláři přemýšlel o její blůzce. Vždycky jsem začínal nenápadným zatlačením na citlivá místa. To fungovalo. Může však toto zpytování se svůdníka ještě k něčemu vést, zvlášť v dnešní době, která přeje přímočarým? Abych se nakonec jen nezpytoval a všechna milostná dobrodružství si jen nedomýšlel, to by byla chyba. Když jsem byl mladý, měl jsem hodně těchto myšlenek, dokonce jsem onanoval na záchodě v paláci Špork kvůli jedné mladé mnišce. A v paláci Kinských jsem toužil prorvat všechny obrazy svou vždy tak duchapřítomnou rukou. Nakonec jsem se uklidnil a usoudil, že se Monika vrátila. Práce na sobě byla pro mě vždycky základ, teď však bylo na místě uznat, že jsem selhal.
Proto jsem si vlastně začal vymýšlet Abelovo nactiutrhačství. Byl to text o hluboké víře v transcendentno. Nechal jsem svého hrdinu klečet a vstávat z kolenou, zatímco si jeho trýznitel s příznačnými iniciály Josef K. Kucek zastrkoval pero do kapsy u kalhot. Byl to učitel psaní, takových hajzlů je na světě dost. Kucek přemýšlel o tom, proč Abel potřebuje vstávat a zase klesat, jak kdyby měl místo pusy ženské přirození. Abel mu ale odpověděl, jak uměl. Začal se kát a bít se do prsou a hloubal, stále hlouběji hloubal, až našel tu pravou metaforu. Přenesl se do světa míru a tam začal tvořit své elegie. Miloval Žanetu a Josef K. Kucek byl pro něj jenom prostředkem, jak se dobrat k vnitřnímu uznání všech potřeb a s Žanetou se milovat. Chtěl jí udělat dítě. Bylo to pudové.
Josef K. Kucek byl Abelův hrdina, to on ho stvořil, aby měl na koho si vylévat zlost. Kucku, ty nicko, křičel na něj. Nejsi. Kucek byl ale silnější než Abel a brzy ho začal ovládat, takže, když se Abel zrovna nedíval, vydělal se Kucek jeho kůží, vlastně bradavkou s pánským otcovským mlékem, Žanetce rovnou do pusy. Při tom všem, jak Abel myslel na Kucka, mu stále něco unikalo. Když se miloval s Žanetkou, říkal si, že je Kucek. Zpíval jsem tuhle s Abelem kuplet o tom, že dvacetikoruna není tak veliká, aby rozházela žižkovského Pepíka. A tu nám to došlo. Žižkovský Pepík, ten, kterého ze sebe Monika setřásla jak mokrý špinavý hadr z mopu, když ji požádal o ruku, byl přece náš velký učitel, Josef K. Kucek. Je to propletené, udělejme si malou myšlenkovou mapu:
Šoustám Moniku v kanceláři a myslím přitom na Kucka, kterého stvořil můj hrdina Abel. Proto jsem v sexu trochu přímočařejší a hrubší než by snad vyhovovalo mé nátuře. Žaneta, má žena, mám-li kdejakou, obdivuje Abela, ale nenávidí Kucka. Předevčírem se pokusila o sebevraždu, nebyla demonstrativní, spíš vedená estetickými důvody. Nelíbí se jí, že je můj penis zahnutý doprava a jiného se v životě nedotýkala. Dále tu máme jakousi Terezu, Kuckovu studentku na hodinách tvůrčího psaní. Ještě nevím, která ze tří dívek s obyčejnými jmény to bude, které zasvětím své nejtajnější scénáře. To je Paridův soud choré mysli. Kucek trápí Abela svou přítomností a jeho prostřednictvím i mě. Jeho iniciály J.K. připomínají Ježíše Krista. Podobně jako On mívá i Kucek bolesti na kříži, když se pokouší zhoupnutím v bocích nacpat Žanetě ptáka co nejhlouběji do kundy. To slovo tu mám jen proto, abych vypadal jako světaznalý muž. Ve skutečnosti už mě na sexu nic nebaví, Abel není proti, a ani Kucek k tomu o své vůli nic nedodává.
