Miluji ten stav – ležet bez pohnutí v čase mezi spánkem a bděním. Už nespat, ale ještě nebýt vzhůru, nechat doznívat hezké sny, dávat jim sladkou tečku, krásný konec, takový, jaký chci já. Užívat si tu slast, která postupně naplňuje celé mé tělo, prodlužovat ji, ještě chvíli, ještě. Sny třeba o mladém krásném muži, s nádhernýma modrýma očima, které by mě lačně hltaly. Ale současně muže se silnými pažemi. Nosil by mě na rukou, objímal, líbal, vášnivě hladil, chtěl mě, celou celičkou… zas a znova …
Krásné sny plné lásky a vášně, plné milování a slunce, protože k milování slunce patří, teda aspoň v mých snech.
Všechny mé sny mají ale jedno společné – krásného chlapa s velkýma modrýma očima, který mě bude neskonale milovat, chtít mě, toužit po mě.
Proto nechci ještě chvíli otevřít oči, chci vnímat aspoň to teplo postele, když už ten chlap zůstává v mých snech.
Nesnáším, když mě někdo v této chvíli ruší a tím mi krade moje sny. A budí mě třeba jenom tím, že se na mě upřeně dívá. A tento pocit, že se na mě někdo upřeně dívá, jsem najednou měla. Ale kdo se tady, v nemocnici, odpoledne v čase klidu na mě dívá? Budu se muset úplně probrat, abych zjistila, kdo si to dovolil rušit moje kruhy. Vůbec se mi nechce a nelíbí se mi to. Asi budu zlá a budu nadávat, napadlo mě ještě.
Pootevřela jsem jedno oko, druhé… a zahleděla se do krásných modrých očí, lemovaných hustými černými řasami. Ty oči, přesně takové jako v mých snech, byly kousek ode mě a upřeně na mě hleděly. To se mi snad zdá, napadlo mě. Pořádně jsem otevřela oči, abych si důkladně prohlédla toho, kdo za mnou přišel z mých snů. Nebo spíš přijel. Seděl totiž na invalidním vozíku. V těch svých krásných modrých očích měl nekonečný smutek. A nepřijel za mnou. Přijel navštívit moji spolupacientku, starší paní, která ležela na vedlejší posteli. Na mě se jen koukal. Škoda. Začínalo to tak hezky – krásné modré oči z mého snu patřily krásnému chlapovi, prostě zmaterializované sny. Sny, které se staly skutečností.
„Omlouvám se, nechtěl jsem vás vzbudit.“ Promluvila jeho krásná, smyslná ústa. „Ale musel jsem se na vás dívat, nemohl jsem si pomoct. Jste tak krásná.“
Tak takovouto lichotku jsem už dávno neslyšela. Usmála jsem se. Byl to krásný mladý muž a úžasně sexy k tomu. I navzdory invalidnímu vozíku, na kterém seděl. Měla jsem chuť ho obejmout, přisát se na jeho ústa a stáhnout ho k sobě do postele.
Chvíli jsem přemýšlela, jaký je asi vztah mezi ním a starší paní na vedlejší posteli. Matka to nebyla, že by přítelkyně? Trochu veliký věkový rozdíl. Ale byla to jejich věc a mě do toho vůbec nic nebylo. Abych je nerušila, vzala jsem si z nočního stolku knihu a začetla se do ní. Po pravdě řečeno jsem ani netušila, co čtu. Moje myšlenky byly blízko toho krásného muže. Hodně blízko. Už ani blíž být nemohly. Měla jsem na to právo, on byl přece ten chlap z mého snu, takže jsem měla právo na něho myslet až tak.
Když se na druhý den ukázal znovu, oznámila jsem mu, že paní Koutná byla již propuštěna do domácího léčení, odjela a on jde tudíž pozdě. Tím jsem považovala naši debatu za skončenou a zahleděla jsem se zpět do knihy, aby na mě nepoznal, jak ho lačně hltám očima.
„Já vím,“ jeho odpověď mě překvapila a donutila zvednout zrak. Ještě víc mě překvapilo to, co řekl vzápětí: „Přijel jsem za vámi.“ V tu chvíli jsem přestala dýchat. Byl to fakt, nebo jen další můj sen, přání mého mladého těla? Zavřela jsem knihu a čekala, co bude. Přestávala jsem se orientovat v tom, co je sen a co skutečnost. Ty krásné oči tam pořád byly a hleděly na mě. Chvíli jsem se v nich topila a vůbec jsem se nebránila. Naopak – užívala jsem si to. Užívala jsem si to nádherné teplo, co mi zaplavovalo tělo, to jemné sladké chvění okolo žaludku, které se šířilo, níž a níž. Začala jsem si představovat… Zakašlal. Opět mě vytrhl z mých snů. Vrátila jsem se tedy, ač strašně nerada, do reality: „Za mnou?“ Zeptala jsem se. Byla jsem lapena v jeho sítích.
„Ano, chtěl bych být váš kamarád, váš přítel. Taky si s vámi povídat.“
„Taky si povídat? A co ještě?“
Moje slova ho zaskočila a mně došlo, že jsem to přehnala, že jsem nahlas vyslovila své tajné přání.
„Dáte si kávu?“ Rychle jsem se ho zeptala, abychom přešli na jinou kolej a on zapomněl na moji blbou a nevhodnou poznámku. Přikývl. Zavřela jsem tedy knihu, vstala z postele a uvařila dvě kávy. Otevřela jsem balíček sušenek a sedla si vedle něho.
Začal povídat o tom, jak mu paní Koutná zachránila život, když se před časem pokusil o sebevraždu a taky o tom, jak je strašně sám, a nemá koho držet za ruku, v náručí… a jak to už přestává zvládat. Chtělo se mi zakřičet: „tady jsem!“ Dostala jsem strach, že bych to celé pokazila, tak jsem tam jenom tak seděla a čekala.
Upil si ze šálku kávy, zahleděl se oknem ven a začal povídat o tom, jak měl všechno – mládí, nový dům, krásnou ženu, zdravé dítě.
„Podařilo se mi splnit si mužskou povinnost – zasadit strom, postavit dům a zplodit dítě.“ Odmlčel se. Polkl slzy a pokračoval.
„Potom přišel povolávací rozkaz. Na vojnu se mi moc nechtělo, ale nedalo se nic dělat.“ Vzpomínky ho viditelně bolely, ale navzdory tomu povídal dál.
„Byl podzim, venku pršelo a my pochodovali, dělali zákopy, váleli se v blátě a major řval, že z nás udělá chlapy. Na druhý den jsme ještě dělali v blátě kliky a běželi nějaký kilometr, než se mi zatočila hlava a začal jsem vidět dvojmo. Pak si vzpomínám už jen na růžové slony, kteří mi neustále létali před očima. Byli malí, kulatí a smáli se mi. Taky tam byli modří klokani, kteří plavali v umyvadle a zelení ufoni, kteří do mě neustále píchali a škrabali mě. Chtěl jsem jim utéct, ale nešlo to, nemohl jsem se z neznámých důvodů hýbat. Bylo to hrozné. Když konečně všichni zmizeli, byl venku sníh, já ležel na nemocniční posteli, maminka seděla vedle mě na židli a mluvila něco o tom, že všechno bude zase v pořádku. Nebylo. Už nikdy nebylo. Vůbec jsem se nemohl postavit na nohy. Neustále mě vozili na vozíku a lékaři pomalu, ale jistě přestávali mluvit o tom, že je to všechno jenom dočasné, a že zase bude všechno jako dřív.
Když jsem se vrátil domů, byt byl prázdný, jenom na dveřích visel lístek se slovem „promiň“ a žádost o rozvod. Dnes nemám nic – dům, ženu, dítě, zdraví… o všechno jsem přišel a výměnou za to jsem dostal invalidní vozík. Blbé, že?“
Přikývla jsem. Teď už jsem chápala ten nekonečný smutek v jeho očích. Nikdy nevyčítal manželce, že odešla, ani jí to nezazlíval – chápal ji. Ani majorovi, že z nich chtěl udělat chlapy. Prý to byla jeho práce.
Víckrát jsem tohoto krásného muže neviděla. Zmizel. Jak se najednou objevil z mých snů, tak se tam zase najednou vrátil. Noc, co noc jsem si nechávala o něm zdát. Sny plné lásky, polibků, hlazení, objetí, sny naplněny sluncem a erotikou.
Úplně nečekaně se zase objevil, když jsem po roce byla opět v nemocnici. Nevím, jak se dověděl, že tam jsem. Přijel za mnou. V ruce krásný bílý karafiát a v očích naději.
„Pro tebe,“ zašeptal a na ústa mi dal polibek, lehký jako dotek motýla. Povídal mi o tom, jak je svět nádherný, plný barev a radosti. „Jenom ho takový musíš chtít vidět,“ říkal s úsměvem. „Neboj, všechno bude zase dobré. Já to už dnes vím a ty to brzy pochopíš a poznáš taky. A když…“ Nedokončil. Škoda, zrovna, když se mi to začínalo líbit, a já tajně doufala … byl tak krásný. Jeho pohled mě svlékal a já se nebránila, já se těšila, mně to dělalo dobře. A on přestal. V tom nejlepším přestal, otočil se a odjel pryč. A já jsem toužila po dalším polibku, delším a náruživějším, po jeho pohlazeních, objetích. A on odjede pryč. Zase do mých snů? Zase na rok? Snad ne! Ani mi nedal šanci mu říct: „Nechoď! Zůstaň!“
Po čtrnácti dnech přijel za mnou do nemocnice znovu. Tváře propadlé a šedé, na čele studený pot, ale v očích obrovskou radost a naději. Venku lilo a foukal ledový vítr.
„Proč neležíš?“, zeptala jsem se ho. „Jsi nemocný!“ Měl chřipku a vysokou horečku.
Jenom mávl rukou. „Musel jsem tě vidět.“ Ztěžka se nadechl a dodal: „A něco důležitého ti říct.“
„Co je tak strašně důležité, že to nemůže počkat, až budeš zdravý?“, zajímala jsem se.
Chytil mě za ruku a mnou projel elektrický proud. Zahleděl se mi hluboko do očí. Zmocnila se mě závrať a tajně jsem doufala, že ta chvíle nikdy neskončí. Hlava se mi točila, srdce mi bláznivě bilo a já po něm začala neskutečně toužit. Po jeho objetích, po jeho polibcích.
„Až budu zdravý, tak spolu někam pojedeme. Jenom my dva, jenom ty a já.“ Otřel si čelo a pokračoval. „Třeba k moři, co říkáš? A tam tě budu objímat, líbat, hladit, něžně, jemně, potom divoce a vášnivě…“
Ta myšlenka se mi moc líbila a dráždila moji fantasii. Závrať byla neskutečná. Teď se musí něco stát, nebo… Stalo. Zakašlal a já si uvědomila jeho nemoc. Vrátila jsem se do reality a pokrčila rameny: „Jo, už se těším. Ani nevíš, jak moc. Ale teď už si běž lehnout, nebo ještě dostaneš zápal plic a z moře nic nebude.“
„Ne, počkej!“, zarazil mě. „Já to myslím vážně. Já tě chci!“ Zmlkl a chytil mě za ruku. „Mám tě rád a chci být s tebou.“ Zhluboka se nadechl.
„Napořád. Ať už budu já, nebo ty nemocný, nebo zdravý,“ mávl rukou, „Není až tak důležité. I kdybys nakonec skončila na vozíku jako já, nevadí. Chci tě a chci tvé krásné tělo! Myslím na něj, sním o něm…nemůžu kvůli němu spát. Až tě pustí, přijď za mnou. Prosím! Strávíme spolu noc plnou vášně… chci tě! Ani nevíš jak moc.“
Poslouchala bych to celé hodiny.
Seděl na vozíku, držel mě za ruku, jemně mě po ní hladil, hleděl do dálky a snil svůj krásný sen. Vyprávěl mi o něm – sen o nás dvou, o moři, o lásce, o milování… Krásný sen. Stejně krásný jako ten můj o něm.
Víckrát jsem ho už nepotkala, pouze mi za pár dní přinesli jeho parte. Vrátil se do mých snů. Bylo to kruté. Potkat lásku jen na pár chvil… Ale sen má zůstat snem, aby byl pořád krásný a aby nikdy nezevšedněl, ale pořád byl plný lásky, slunce a erotiky.
