Rozhovor s MUDr. Martinem Hollým, sexuologem a bývalým ředitelem PN Bohnice

Způsobil příliv pornografie po Sametové revoluci nějakou změnu v přístupu k sexualitě? Do jaké míry změnila pornografie situaci, pokud jde třeba o lidi s parafilií? Není pornografie nejlepší prevencí?

Podle populačních studií se zdá, když se díváme na celý ten systém, že uvolněním pornografie se snižuje sexuální násilí. Jakmile se v sedmdesátých, osmdesátých, devadesátých létech v Dánsku začaly kupovat na ulici pornožurnály, tak klesl počet znásilnění. Nevím, jestli je to kauzální, protože to se z populačních studií přesně nezjistí. Když budeme počítat čapí hnízda a nárůst porodnosti, tak nám třeba vyjde, že děti vlastně nosí čápi. Ale existují data, která potvrzují, že když mám dostupnou, méně nebezpečnou formu realizace svých teoreticky nebezpečných sexuálních fantazií, tak pro část lidí je to jistě dobrý ventil. Na druhou stranu máme zkušenosti, když se díváme zpětně na to, co bylo v té trajektorii, která nakonec vedla k nějakému sexuálnímu deliktu, tak někdy tam je právě excesivní sledování pornografie a jakási její návodnost. A to je ten druhý pohled, který by nás měl trochu varovat před vyvěšováním transparentů „Pojďme pouštět v prime timu porno a budeme mít sexuálně bezpečnou společnost.“ A to ještě pořád mluvíme jenom o pornografii ve vztahu k sexuálnímu násilí a nemluvíme o pornografii ve vztahu třeba k zneužívání dětí, kde si myslím, že už je to mnohem složitější, protože dětská pornografie je trestný čin sám o sobě. Takže na to nemám jednoznačnou odpověď a asi nějaká přiměřeně liberálně regulovaná dostupnost pornografie je na místě, ale bude nám asi dělat problémy v dlouhodobých vztazích, kdy se lidi jednodušeji věnují pornu, než aby ještě něco řešili s partnerem nebo partnerkou. Takže tam myslím, že převažuje neblahý vliv té dostupnosti. A také můžeme mluvit o tom, jak to komplikuje iniciaci sexuálního života.

Zkresluje to představy o sexuálním životě?

No, když to podám nadneseně, tak jednak v tom období, kdy ten mladík nebo mladá dívka hledají, jak to asi má vypadat, tak zjistí, že když si objednají pizzu, tak z toho může vzniknout vztah. A kromě toho se porno málo věnuje svádění, a to, co se prodává, jsou supranormální podněty, takže tam není reálný obraz mužskosti a ženskosti, a to může situaci taky komplikovat. Proto mluvím o nějaké sice měkké ale regulaci dostupnosti, což je na internetu strašně složité. Mít představu, že můj dvanáctiletý syn nečumí na porno, je naivní.

Když bych měl srovnat dobu, které se říká viktoriánská, kdy bylo náboženství a morálka, s dnešní dobou, tak to je velký rozdíl. Pro vás sexuology to musí být strašně náročné a složité. Mluví se o normě, o nějaké regulaci, současně o otevřenosti a svobodě. Jsou na té moderní době nějaká pozitiva?

Taková korektní odpověď pro novináře je, že zatím nevíme, co to se sexualitou dělá. Ten vývoj dostupnosti je tak velký jenom v posledních zhruba deseti letech, takže vlastně nevíme, co to dělá s člověkem, který třeba v jedenácti začal sledovat porno; jak to souvisí s rozvodovostí, výchovou dětí, partnerstvím a vším tím, co k sexualitě patří. Zdá se ale, že biologii to úplně nepředělá. Sexualita, která je silně vepsaná v mozku, si najde svoji cestu. Jednou jsem viděl takový docela hezky propracovaný francouzský dokument o tom, jak puberťáci rozlišují, že mají lásku a vedle toho „dělají porno“. Měli to úplně oddělené a brali to tak, že stejně jako si jdou zahrát basket, tak dělají porno, a pak mají třeba nějaký vztah. A taky vidíme životní příběhy, které potvrzují, že sexualita si přes nějaké bouřlivé období u většiny lidí najde svoji cestu; přes nějaké eskapády, které můžou vést k traumatům, můžou vést k nějakým sexuálně přenosným nemocem, a to jsou věci, které mi můžou zkomplikovat život, ale nemusí mi změnit sexualitu. Já bych to řekl zatím asi takhle, ale je to řečeno trošku intuitivně, nemám udělanou kompletní rešerši, a myslím, že ani kompletní rešerše by v této chvíli nedala jasnou odpověď, jak to ovlivňuje a jestli to ovlivňuje sexualitu.

Mě v té souvislosti napadají ty skandály v katolické církvi kolem zneužívání dětí. Je jasné, že kněží by měli být nositeli nějaké zdrženlivosti, a jako zpovědníci a lidé, kteří pečují o duši, mít vlastně ty nejvyšší ideály, ale současně ten spodní proud asi dlouhodobě vedl k tomu, že se děly blbé věci, a teď to vychází najevo. Přijde mi, že je to velmi ambivalentní situace v tom smyslu, že ta původní přísnost, život v celibátu a velmi přísné normy, které nedovolují vlastně skoro nic, může vést k tomu, že se to vyloženě podělá tak, že kněz třeba zneužívá dítě. Nevyplývá z toho třeba, že ta „prasácká“ doba, tj. období, kdy je dostupná pornografie, možná nevytváří takové tenze?

Tak celibát je břímě, které samozřejmě neunese každý. Tím, že tam vlastně není v případě nedodržení celibátu jiná možnost než vystoupit z církve, tak samozřejmě každý tlak vyvolává protitlak. Já jsem dalek toho, abych házel všechno do jednoho pytle, a samozřejmě mediální obraz nám vždy zkresluje realitu, ale tím nechci říct, že zpochybňuji to, že se v církvi děje to, co je popisováno. Někdy se ale zapomíná na to, že je tam část lidí, kteří skutečně celibát dodržují a žijí ctnostně. Zase tam jsou asi lidé, kteří někdy selžou a pak s tím nějak pracují, a jsou lidé, kteří žijí v nějakých, tak jak to asi vždy bylo, nepřiznaných nebo polopřiznaných partnerstvích. Takže je to směsice lidských osudů, a nedokážu úplně akceptovat to, co se někdy objevuje, že jdu dělat faráře, proto abych mohl zneužívat děti. Většinou je to spíš selhání než plán. Zároveň je to dobrý příklad toho, že když utahujeme šrouby, tak potom někdy praskají. Nicméně teď jsme měli debatu s jednou slovenskou misionářkou někde v saharské Africe, která tam vytváří programy péče o církví zneužité dívky a kluky, a to, co popisovala, je zcela mimo naše myšlení. Tak jenom že taky církev a církev jsou různé příběhy.