Ledabyle se prokousávat vším, co se nakupilo, a pak najednou rvát všechno zuby, a ono je to z kamene, patogenní a erotogenní zóny si volně splývají, na hladině mistrova roucha se to vždycky čeří, kruhy se protahují do elips a vytyčují křivku nadšení. Myslíš na Zuzanu. Proč tak hloupě?
Víš, že je smutná nad tím, co bylo, podobně jako ty jsi smutný z toho, co už nikdy nebude. Lev v tobě teď odkládá i nebohého tygra, zlátneš, kamaráde… Zlatavé a štiplavé a kurva fosforeskující je nakonec ponořené v záři neonů a ve světle ramp, nikoliv lamp, jak se někdy mylně říká, a jak se někdy mylně souloží s následky v podobě hladových krků, ty jsi tu něhu ale vždycky uměl obrátit vniveč a to si přičítáš k dobru coby majstrštyk.
Zuzano, píšu ti, i když včera jsem si jist, že už nebudete stejně jíst, co ve mně se sbírá, jak vina nepovinná, jak otravné představení pro toho, kdo už dávno není, jak polední svíce položená do trávy a uhasivší požár, který založila, pro dvě mladá těla a pro lásku toho, kdo přijímá, mistrova špína v duši se ti usadila a když jsi pak prohlédla, co nepravé je a co mysl bouří osamělou notou, to v nic se obrátí a rozkopne se botou ze slámy. Jak, milá, se stará slova a věčné pudy tak kolem tebe mísí, tak pochodem vchod do temnoty, která se uzavírá a svá tajemství si střeží.
Zuzano, k vám volám, když skládám svoje účty mistru slova, on pochválí mě a naoko se vzdálí, jen aby mohl s rozběhem mě srazit do nebytí. A pak ti znovu píšu, květino čilá, že láska s touhou mi rakovinu způsobila, když vrazila se do boků mých i holky bez skrupulí, bez přesahu na ni sahám a myslím i vím, co dělám, ale coby?
To jen sůl se solí zas v soli dlívá, jak rána v ráně, a jazyk v puse. Všechno co trvá, trvá v jednom kuse.
