Bylo to takové trochu nestvůrné a teď se mi nechce říct co, bylo to umírat každou vteřinou a nedávat na to vůbec pozor, byl to rozpad v přímém přenosu, který si nikdo nepřehrál ani ze záznamu, bylo to foukání do skla, které se proměnilo v terakotu, a pak plivat cucky hlíny a nebo naopak žrát chuchvalce vlasů a myslet na obří budoucnost, která mě tam někde čeká s tebou nebo bez tebe. A žert zesnulého spisovatele jako kletba, která nám znemožňuje se v tomhle životě znovu potkat. Viděl jsem tě nedávno a nebyla jsi to ty. Viděl jsem tě smutnýma očima a nebyl jsem to já. Co je to smutnýma? Spíš očima plnýma takové intimní bodavé bolesti. Můj nádor na nevím kolikátém obratli. Plíce, které už nechtějí hrát moji hru. Do toho různé vztahy s různými lidmi a s různou intenzitou. A nic než políček, ne pět políček, ani ne komunitní zahrádka, kterou jste měli s Martinem na Maninách, ale prostě políček bez kamarádů a bez vysvětlení.
Nosím na rukou podobiznu tvého odvěkého dítěte a zdráhám se si zapálit. Prý mu to škodí. A tak se nakonec taky vyhlazuju a rovnám v dvourozměrné monstrum, odstrašující případ pro všechny školou povinné. Jsem určitě celkem snesitelný člověk, ale když člověkem někdy nejsem, je to se mnou složitější. Jak jsme se naposled potkali, hodně jsme se oba polekali. Vůbec jsme se v tom druhém nenašli. Nepustneš nějak? Ptala ses mě a já to z posledních sil odmítal.
Zrcadlo potažené akrylovou černí, něco, do čeho nemůžeš nikdy spadnout, jenom tak nějak narazit.
