Mám pocit, že se mi někde vzadu na krku páří dvě roztoužené vážky. Sotva přistály, hned šly na věc, možná s tím začaly už za letu. Když si nedám pozor, můžu z toho zešílet. A tak se obracím, abych to utnul. Jenže jakási neviditelná tlaková vlna mě táhne pořád dopředu.
I když se otočím, pořád mířím vpřed. Táhne mě to někam, kam nevidím, kde to je, tam někam, kde jenom věřím, že mě čeká slavomam a další bolest, vzadu mě ale taky čeká slavomam a stará bolest, a přítomnost? Tak ta je prostě nesnesitelná…! A hříšně hmyzí. Dva dny po smrti jednoho spisovatele a asi dva týdny po smrti jiného spisovatele, doba nám nepřeje, kruší mě cokoliv, co souvisí s koncem, mě, mladého člověka, který si tak málokdy co užil, a který onemocněl ještě v rozpuku, nebo spíš se rozpukl a začal sám od sebe odpadat, nemohu dýchat a očima vidím jen na půl metru před sebe, a tam nejsi ty, jak jsi tehdy byla, tam jsi jak teď chodíš na přednášky o traumatu a brečíš na rameni někomu, kdo tě nepochopí, kvůli jinému člověku, který tě utýral, a kvůli lásce k bohu to všechno tak nějak přežíváš, aniž bys to přežívala, a dáváš, aniž bys co kdy ještě dávala.
Když už jsem osiřel, vím, že tudy mě už neprovedeš, tady by neprošla ani jehla kupkou sena, ani velbloud by tu neproskočil oknem z mramoru, ani břevno okem. Také Ariadninu nit jsem už dávno použil na vyspravení kalhot. Jako člověk bez domova žárlím na všechny zamilované páry zcela rovnoměrně. Jsi matkou Krista a já jsem jen našeptávač zvrhlého papeže, renesanční bůžek nebo bludný žid bez sedmimílových bot. Bosý. Čirý. Zavilý. A jak to jen jde posedlý.
Tak jako kdysi dávno u vás na balkóně. Tak jako kdysi dávno v kině. Tak jako na přehlídce polonahých dívek s bezvadnými úsměvy. Nebo v odstavené rouře někde na skládce. Tak jako, a teď mě podrž, kdysi zamlada.
