Přichází chladné probuzení, jsem tady a ty jinde, jinde tělem a nyní i myslí. Já musím každý den plnit povely a ty hledáš ženy. U mě je stres jít spát, ty nemusíš, jsem nyní smutná, že mě všichni pozorují, že každý něco chce. Lidi divný. Doléhá na mě čas, pořád mlha v tom, co bude dál. Snažím se si nevšímat lidí a jejich nenávisti, pořád se bojím říct si o pomoc. Pořád cítím smutek ze samoty, doléhá na mě, že jsi tak rychle zapomněl. Jak jsi to dokázal? Já nemohu, já se bojím, co je jen horší, pořád o tebe stojím. Nyní nemocí pohlcená, rodinou ochráněná. V noci nedýchám, tiše kýchám. Samota mě netíží jsem s nejvyšším. Nechápu touhu lidí po majetku, nechápu lidi blízké. Všude, kde mi je dobře, oni kolísají, nevidí mě jako životaschopnou, přesto, že vydržím více než oni sami, jsou rádi, že jsem v nemocnici, nadávají na moji psychiku. Vůbec nechápou, že sami by sem nechtěli a že to chce odvahu. V moři jejich povinností, utěší mě sama nevinnost, samá touha a chtění, radost a chvění.
Trénuji pobyt mezi lidmi i když jsem za zdmi. To, co píšu, mi naději dává, i když to vypadá, že to se mnou mává. V naději a pokoře běhám po dvoře, sleduje mě okolí, bože dej, ať mě bolest přebolí a život povzbudí. Modlím se, abych se nebála, abych se nadechla a byla sama sebou i když mě roky všechno berou, slzy se při kašli víc derou. Doufám, že jako zázrakem se uzdravím, v naději se obracím a víře. Můj život je starostmi o zdraví obklopen. Doufám, že najdu spásu, že budu mít stále vnitřní krásu.
