Od prvního dne, co se Zuzka přistěhovala, ji Tibor sledoval.

Štvalo ho, že o ní nic neví a ani neví, jak to zjistit. Nikdo o ní nic nevěděl. Nikdo ji neznal. Tibor dokonce ani netušil, jestli je vdaná, jestli některý z těch mužů, co ji navštěvují, je její manžel. Ale to asi ne, to by večer neodcházel. A všichni, kdo k ní přišli, zase po chvíli odešli. Nechápal to. Že by si přivydělávala jako prostitutka? To asi těžko, na to tam ti muži byli krátce, to by musely být pouze takové rychlovky. Ale kdo ví. A mohla dělat prostitutku, když seděla na invalidním vozíku? A navíc k ní nechodili jenom muži, nýbrž i dívky a ženy.

Tibor byl z toho zmatený. Na to nebyl zvyklý, vždy měl přehled, vždy věděl o každém a o všem. Kdo s kým žil, s kým spal, kdo s kým chodil, kolik vydělával, jak si žil … A teď nic. O té nové věděl pouze, že se jmenuje Zuzka a že je na vozíku. To bylo strašně málo, to mu nestačilo a nehodlal se s tím smířit. Začal teda pátrat na vlastní pěst, začal Zuzku sledovat. Jako by náhodou zrovna vycházel z bytu, když ona odcházela, nebo se vracela domů. A jako by ze sousedské slušnosti se jí vždy zeptal:

„Dobrý den, krásná sousedko, kam jste nám dnes vyrazila?“

Zuzka vždy jen pozdravila, usmála se a protáhla: „áááále …“ mávla rukou a odjela.

To byl vrchol drzosti, a to ho štvalo ještě víc. To si nikdo nikdy k němu ještě nedovolil. Rozhodl se teda popojet dál:

„Kdybyste kdykoliv cokoliv potřebovala …“

Přikývla: „Děkuji“ a byla pryč.

„Cokoliv! A třeba i v noci,“ volal ještě za ní a jen tak, pro sebe dodal: „Hlavně v noci rád vypomůžu. To já umím! A umím to dobře. Není nad dobrou sousedskou výpomoc.“

V duchu si představoval, co asi skrývají její dlouhé kalhoty – mají vozíčkářky nožičky jako hůlčičky? Nebo snad křivé?

Jako by slyšela tyhle jeho myšlenky a rozhodla se zbavit ho nejistoty, vyjela na druhý den ven v sukni po kolena. Polkl. Tak hezké nohy ho hned přivedly na další, odvážnější a hříšnější myšlenky: jaký má asi zadeček? Jako placku? Rovný, plochý? Nebo neforemný jako rozteklá zmrzlina? Ale tak hezké nohy asi končí i tak hezkým, kulaťoučkým zadečkem.

A co prsa? Malé pevné pomeranče, nebo uši loveckého psa? Spíš pevné pomeranče. Nebo citrony? To je jedno – na velikosti zas až tak nezáleží. Aspoň jemu ne. Hlavně, když reagují. A reagují? Tolik neodbytných otázek se mu honilo hlavou.

Nikdy žádnou vozíčkářku svlečenou neviděl a o to víc byl zvědavý.

Teď, když viděl, jaké má hezké nohy, začal myslet na to, že by i ten zadeček mohl být hezký. A nejen zadeček. Co asi ukrývala sukýnka? Kalhotky. Ale jaké kalhotky? A co ukrývaly kalhotky? Jakou barvu? Jakou velikost? Jakou citlivost? A jsou v této oblasti vozíčkářky stejné jako zdravé ženy? Cítí? Reagují stejně?

Tolik otázek mu nedalo pokoj a rozhodl se dopátrat pravdy. Musí ji vidět! Celou ji musí vidět! Svlečenou! A musí ji vyzkoušet!

A musí taky zjistit, co tam ti mladí muži, co k ní chodí, dělají. Proč tam chodí? Proč oni můžou a on ne? To se mu fakt nelíbilo, a když se mu něco nelíbilo, tak to muselo zmizet!

Na druhý den si pohlídal chvíli, kdy jela sama po chodbě a skočil ji před kola:

„Málem jste mě porazila.“

„Omlouvám se. Vyskočil jste zpoza rohu … „ Chtěla ho objet a pokračovat dál. Pevně ji uchopil za ramena: „Tak to teda ne!“

Nechápavě se na něho podívala.

„Nebudeš mě tady pořád provokovat!“

„Já vás?“ Bránila se. „Vždyť vás objíždím, ani se na vás nedívám, vždy pozdravím a spěchám dál ..“ bránila se Zuzka.

„No právě!“ Skočil jí do řeči. „Ani se na mě nepodíváš, neusměješ, nepozveš mě k sobě.“

To už se jí moc nelíbilo – proč by ho měla zvát k sobě? Copak jsou nějací kamarádi?

Teď opravdu nevěděla, co říct. Nechtěla ho urazit, ale navazovat přátelství, nebo snad ještě něco víc, se jí s ním teda opravdu nechtělo.

Její mlčení si vysvětlil po svém: „Asi tě to šokovalo, že já jsem ochoten s tebou …“ odmlčel se, hledal ta správná slova: „Já! Víš ty vůbec, kdo já jsem? A koho znám? S kým se přátelím? A kolik mám peněz?“

Zhluboka se nadechl a hrdě pokračoval: „To, kdybych ti řekl, ty malá … bezvýznamná … myši! A já jsem byl ochoten ti ukázat svoje auto zevnitř, odvézt tě! A ty?!“

Byla v šoku, ale hlavně přemýšlela, jak rychle ujet pryč. V duchu se začala modlit.

V té chvíli bylo její přání vyslyšeno. Na konci chodby se otevřely dveře a na chodbu vykoukla hlava s turbanem na hlavě. Využila situace: „Jé, paní sousedko, jsem moc ráda, že vás vidím. Potřebuji se vás na něco zeptat.“

Sousedka i s turbanem na hlavě vyšla směrem k ní: „No?“

Neodbytný soused to musel vzdát, pustit ji a odejít. Zuzce se ulevilo. Sice ani netušila, na co se sousedky musí zeptat, ale to teď nebylo důležité. Popojela k ní a malinko se usmála.

Sousedka pochopila: „Uhání vás, že?“

Přikývla.

„A vy nemáte na něho chuť, je to tak?“

Opět přikývla.

„To je dobře,“ řekla korpulentní sousedka. „Moc dobře,“ zasnila se a pevně objala mladou vozíčkářku kolem ramen. „Pojď na víno,“ zašeptala jí do ucha. „Pojď, líbíš se mi.“

Zuzka si připadala jako ve špatném filmu – uteče nadrženému a namyšlenému sousedovi a spadne do náruče staré lesbě! To snad ne!

Podívala se na hodinky: „Já už musím. Děkuji.“

Zatvářila se, že přeslechla pozvání a nepochopila sousedčina gesta. Na to už teda vůbec neměla chuť.

„Kecáš, nikam nemusíš,“ trvala na svém sousedka a vysunula ze županu tlusté stehno: „Chceš?“ Zasněně se zahleděla na Zuzku. „Můžeš si s ním dělat, co chceš – líbat ho, lízat, kousat, škrábat.“

„Pane Bože!“ Začala se modlit mladá vozíčkářka. „Prosím tě, nedopusť!“

Její úpěnlivé prosby byly opět vyslyšeny. V té chvíli se otevřely dveře od výtahu. Jenže .. místo úlevy přišlo zděšení – neodbytný soused Tibor.

„Tak co, lesby!“ Zahalekal na celou chodbu.

„Chceš se dívat?“ Korpulentní sousedka pustila Zuzku a přistoupila těsně k sousedovi. Dýchala mu do tváře. „Chceš? Bude se ti to líbit. A klidně se můžeš u toho udělat.“

Chytil ji za župan a začal s ní třepat.

Zuzka využila situace a urychleně vjela do svého bytu. Zamkla za sebou a přemýšlela co a jak dál. Teď aby se bála opustit byt. Ani představa nadrženého sebestředného souseda, ani lesbické tlusté sousedky se jí nelíbila. A netušila, co dál. Sedět celé dny, týdny, měsíce, zavřená jako vězeň ve vlastním bytě?

U vchodových dveří zazvonil zvonek. Ne! Znovu. Ne! Znovu. Ne! Ne! Ne! Zuzka byla vystrašená, vyděšená, s nervy v koncích. Po tvářích jí začaly stékat slzy. Její vzlyky se mísily s melodií v mobilu. Chtěla ho natrvalo vypnout, vyhodit, utopit v záchodě, když si uvědomila, že ani soused, ani sousedka její číslo znát nemohou. Přijala tedy hovor.

„Co je s tebou?“ Miloš. „Doma jsi, neotvíráš.“

„Promiň, pojď,“ zavzlykala.

Za chvíli se ozvalo zaklepání na dveře: „Miloš.“

Otevřela, rychle ho vtáhla dovnitř a zamkla.

„Co se děje?“ Nechápal.

„Z jedné strany na mě útočí nadržený soused, z druhé strany tlustá lesba. A oba jsou neodbytní.“

„Je to hodně zlé?“

Přikývla: „Bojím se. Strašně se bojím.“

Miloš otevřel dveře a vyšel na chodbu. „Kde bydlí ten drzý soused?“

Ukázala bradou na první dveře. Miloš na ně zabouchal vší silou: „Otevři, nebo ti je rozbiju!“

Sebevědomý soused otevřel. Netušil ovšem, že Miloš má při výšce 210 centimetrů asi 150 kilo.

„Jestli si ještě jednou dovolíš se na moji přítelkyni jen podívat,“ zahulákal na celou chodbu. „Vrátím se! Ale už nebudu, kurňa, tak přátelský jako dnes! Rozumíš?!“ A aby dodal, jak vážně to myslí, vší silou praštil pěstí do jeho dveří a málem je rozbil.

Potom se otočil a zahulákal na celou chodbu: „Lesbo, vylez, než ti rozmlátím dveře!“

Korpulentní sousedka otevřela. Netušila, co ji čeká.

„Zuzanka je moje přítelkyně! A i když si pěkný kusisko ženské, drž se od ní dál, nebo se vrátím. A ze souboje nás dvou, vyjdu jako vítěz já! To si piš!“

Otočil se, zvedl ruce nad hlavu a vítězně zařval. Jeho řev rozvibroval všechna okna na chodbě a nejbližší dveře, a ještě hodně dlouho se ozýval chodbou.

Pak vstoupil k Zuzce do bytu, zavřel dveře a poklekl před ní na kolena:

„Zuzanko, kvítečko moje, už se nemusíš bát. A kdyby ti nějaký soused ještě nabízel svoji pomoc, řekni.“