Na zahradě deště stékají po chodníčku do trávy, Buddha křičí ještě a rozprodává orgány, koupím od něj srdce vlkodlaka zkroceného, mastné vlasy zdobí zborcené čelo a taktéž stékají do starověkých úst mé milované Residui.
Špatný autor (17. Století)
Otevřela zase po čase knížku poezie, pila kakao, hladila se a toužila po virtuálním dobrodružství na pokraji normality. Sama už byla za tímto pokrajem… Byla vilná. Ba co víc, byla nymfomanka. Léčená nymfomanka. Poprvé zatažena do této skutečnosti, když jí otčím nadzvedl sukýnku. Prvního přítele ohromila zkušenostmi. Pak mu kamarád poradil, ať si najde jinou. To jí bylo patnáct a začala číst Hendrixe, Gilberta a Thomase de Quincey. Abela taky. Byla pokorná jen k básníkům deště tohohle ještě zkurvenějšího mikrosvěta. Metafory se jí z lůna vylévaly na obnažená kolena a pak ještě níže ke kotníkům, pevným a bělostným jak alabastr. Kotníčky baletek a jejich žal, když sledovala v televizi různé ty labutě, ji vedly k tomu, aby se přeorientovala na psaní. Přestala číst a Gilberta už považovala za příliš zženštilého. V šestnácti dostala znovu šoky. O dva roky později spatřila světlo světa její první novela, byla o letní škole poezie a sexu. Neznámý kritik označil tuto prvotinu za expresivní a dostala za ni málem dvakrát po držce, když se pokoušela oblažit štamgasty non-stopu na periferii Prahy. Chtěla o tom napsat, ale bylo to příliš čerstvé, než aby to do sebe zapadalo.
Kolem mého popelníku byly šmouhy a v lednici dvě láhve nedopitého vína. Poházené krabičky cigaret a něco negližé v obýváku taky nebudily dojem ospalého večera. Poprvé jsem ji potkal, když se pomilovala s někým u mě na bytě. Ráno mi byla povědomá a uvařila mi kafe, ale zase: u snídaně mi sdělila, že je na holky. A já se marně pokoušel vzpomenout si, kdo ještě u mě bydlí. Magda. Miloval jsem odjakživa tetované ženy, ale na Magdě bylo něco víc… Sebejisté pohyby, netečné šperky a jakýsi náramek záliby. Ale v čem? Snad v milostném poutání, o němž píšou filosofové od Platóna po Bruna a pak se znovu probouzí v bičíku atamana Nietzscheho. Čistě teoreticky jsem byl starší já, i má duše byla se vším už zprvu obeznámená a byl jsem hlubší bytostí a génius improvizace, ale ona měla zkušenosti s nasazováním prezervativu a polykáním mečů. A hlavně: ona psala texty snad i ve spaní a já teprve první nesmělé pokusy o odhrnutí pokrývek banality. Když jsem ji poznal, šel jsem studovat literaturu a všechno se tam dozvěděl. Zkusil jsem zveršovat epos o jejím vnitřku, ale dopadlo to tragicky až na dno. Dnes je už vše zapomenuto a já roním. Krokodýlí boty se rozkopnou o rohožku království, kde čeká bohočlověk s vystrčenou prdelí.
Se neznám. Mám bolesti. Trpím. „A kdo ti říkal, že to bude sladké sousto?“ Říkala mi o životě. A já jí říkal. „Sklapni“. A ona na to: „To jsem si mohla myslet, že budeš taky hysterik.“ A já na to: „Sklapni“. A tak trochu v kruhu a tak trochu dokola jsme se pořád takhle popichovali mezi popelníky a perorální pastilkou na sex bez následků.
A tak jsem to ukončil a přenechal nás svému osudu. Teď po letech, s číslem v mobilu, hraju si s myšlenkou na nové nanebevzetí.
