Mluví se o tom, že jsem snob. A to jsem jen dal přednost holce z lepší rodiny před cikánkami v průjezdu. Mám tři prsteny a žádný přitom nenosím. Včera. Říkali, že mé jméno má žertovný původ a znamená dvojče. Jekyll a Hyde. Slušná schíza. Prý se můžu už udělat, řekla mi při souloži a zavřela oči. Pochopil jsem to jako signál. Nevím, jestli jsem vůbec kdy něco pochopil jinak než jako signál. Jmenovala se Markéta a znali jsme se dobře. Vše bylo posvěceno také známostí našich rodin. Znal jsem zpaměti její měsíčkový kalendář na dva roky dopředu. Měla to pravidelně. Ráda pravidelně. A já taky. Bylo nám 28 a měli jsme za to, že jsme dospělí. Hráli si. A v tom byla ta chyba. Neznám nikoho, teď ve 40, kdo by vyvázl s podmínkou. Všechny to uvěznilo v nesmyslných charakterech, v návycích, které jim umožnily celý ten život nějak přestát.
To temné ve mně ječelo hrůzou, zatímco jsem si zapaloval cigaretu a tvářil se co možná nejsvobodněji. Markéta si mezitím drhla obličej. Prý to tak nemyslela a trochu jsem přestřelil. No, možná, ale ona zase přebrala. Měla lepší partie na výběr, ale skončila se mnou. Rád sahám do klobouku s losy tomboly, rád zívám a ještě radši spřádám fantazie. Ve své vlastní hlavě samozřejmě. Tam jsem ještě druhá bytost, štiplavá, komická a dechberoucí, jenže sám sebou umenšuju sebe, a to se nesluší. Kdybych byl jeden a sám, asi bych si jeden z těch prstenů přece jen navlíkl. Patřil by tomu, za kým se zavírá voda a ani to lítostivě nežbluňká. Tomu bych dal své požehnání. Toho bych poslal žít. Člověka bez skrupulí, který už ví, že se nesmí nikdy ohlédnout. Musí vpřed bez jakékoliv reflexe. Pohlédnout na svůj život by pro něj znamenalo ho zadupat a ubít. Ano, to by to znamenalo!
Jdu za ním v závěsu a ani už nevím, kdo z nás koho drží na niti. Sice jsem ho nedávno stvořil a vymyslel, ale dal jsem mu tolik svobody, až z toho mrazí. A měl jsem vůbec kdy jinou možnost? On je jen stín, který mě, propast neznámou, táhne na světlo. A až se omylem otočí, proniknu ho pohledem. Jen díky němu, golemovi bez pověsti, tak nakonec zjistím, že mám něco jako tvář. Svou tvář. Něco, co se dívá. Něco mrštného a promyšleného, myslím si, a přitom mi ten chudák golem přede zraky kamení.
Markéta mě žene s odpadky. Konec poezie! Vyhodím do kovů všechny nože a revolvery, do plastů latexové prádélko a do papíru návody na lepší život s pračkou, nebo i bez pračky. Pak se odstrojím a pomůžu tím dětem z domovů. Zcela nahý se vrhnu pod kola autobusu, když však zabrzdí, uvědomím si, že má cesta ještě neskončila. Běžím zpátky ke kontejnerům, ale než stihnu vyhrabat něco, co by mi bylo, trefí mě policejní ostřelovač uspávací jehlou. Jsem svobodný jak nějaký nosorožec a protože jsem dosud nikdy neotročil, vlastně nevím, co si o tom myslím.
Je mi zima když dopadám do mokrého listí, přibíhají ke mně a já je pronikám svým rohem, tady kousek od domu, jednoho po druhém likviduju. Asi netrefili dávku, říkám si, čtyři se mě snaží spoutat, já se jim však vysmeknu a odjíždím jejich autem. Pak se ale probudím spoutaný na zadní sedačce. Tak přece mě pravda dostali!
Nikam se nedívám a oni si už dávno navlékli gumové rukavice. Ty přece patří do plastu, napadá mě ve spánku, který jediný mi ze života zůstal.
