Je to jen viróza. A to mi řeknou teď, po dvaceti letech? Nejradši bych sebe i všechny ostatní zabil. V roce 2003 mi byla diagnostikována ošklivá schizofrenie. Od té doby jsem byl léčen, čím to jen šlo, včetně 220 voltů. A teď, když už jsem všechno vzdal a ztratil, když se ode mě odvrátila většina přátel a oči mi zbyly jen pro pláč, když jsem odmítl dvě životní nabídky, jednu ještě před nemocí a druhou krátce po ní, když jsem hodil řidičák do kontejneru na plast, teď si klidně přijdou s tím, že je to vlastně žaludeční viróza.
Totiž, aby se to nepletlo, do teď se pokoušeli léčit schizofrenii takzvanou inhibicí receptorů v mozku. A docela jim to šlo. Já si například neužil luxusu vlastního myšlení už nějaký ten rok. Jen vždycky koukám, co bych snědl, kam bych se uložil a komu bych zavolal, když na mě jdou sebevražedné myšlenky. Nic moc jinak neřeším a ani, po pravdě, nemohu. Teď však doktor Okiwara a jeho tým přišli s názorem, že psychóza vzniká z žaludečních virů. A najednou do sebe všechno krásně zapadá a výsledky nejsou jen povzbudivé, ale jsou po pravdě naprosto skvělé. Kdo mi vrátí mých 20 let života? Nic tak hrozného se vám nestalo, řekl mi můj ambulantní psychiatr Kučera, vemte si to tak. Věda jde vždycky kupředu. Podívejte se na to z té lepší stránky. Buďte rád, že jste se toho dožil. Schválně neříkám ve zdraví, víte dobře, že byste potřeboval zhubnout.
Tak mám být asi rád, že jste mi ještě neudělali lobotomii, nebo jak to ksakru myslíte? Ptám se ho a on na to:
Dívejte se na to, jak chcete. Nebuďte ale tak sobecký. Víte, jak tyto nové výzkumy pomohou mladým lidem, pro nás je to doslova nepředstavitelné! A vám je taky teprve 50, máte život před sebou, no ne? Uvidíte, jak se vám brzy uleví a ještě mi přijdete poděkovat.
Doma jsem vzteky rozkopal celou lepenou napodobeninu Karlštejna. A hrad Klapí, který stavím z párátek, musela zachránit matka. Vběhla do místnosti a tak jak je zvyklá, omráčila mě elektrickým paralyzérem. Co se děje, Pavlíku, ptala se mě ustaraně, když jsem přišel k sobě.
Našli lék na schizofrenii. Je to jen žaludeční infekce. Odpověděl jsem mamince po pravdě a hledal očima prostor mezi skříní a stolem, abych aspoň trochu zakryl slzy.
To jako, že jsem ti něco špatného uvařila, ptala se maminka a také nemohla zakrýt dojetí a rozhořčení nad nespravedlností světa.
Ne, to ne. Je to z marihuanových koláčků, ty jsem měl u Vlasty, snažil jsem se rychle ujistit tuto dobrou ženu, která pro mě svůj celý život už několikrát obětovala.
Aha. No tak ale jak to, že na to přišli až teď?
Přišel na to nějaký Japonec, asi proto, že v Japonsku si víc váží lidí, nevím, u nás by to nikoho nenapadlo ani za tisíc let.
Tak ale co ti navrhují, budeš se muset zase začít léčit jinak?
Vždyť víš, že mám tu schizofrenii už vyléčenou. Na cukrovku to nepomůže, stejně musím cvičit a zhubnout, ten infarkt to taky nevrátí. Prý to ale pomůže mladým lidem.
Maminka od té doby hrozně strádala a nevěděl jsem, jak jí pomoct. Byla tak pyšná na to, že jsme mou nemoc společně překonali, že jsem se tak hezky zaléčil. Důvěřovala lékařům a nemohla ustát tuhle zradu. Nakonec jednoho dne navrhla, že bych se měl odstěhovat. Že mám život před sebou a na lidi s duševním onemocněním se teď bude nahlížet jen v tom nejlepším smyslu. To četla v novinách. Já ale nechtěl. Nechtěl jsem, aby nám někdo zničil život dvakrát. Jednou na začátku, a po druhé na konci. Přesto jsem zprávu o převratném léku nemohl nijak zapomenout. Nejradši bych se ještě znovu zbláznil a sám na sobě dokázal, že nefunguje. Byl jsem ale poslední dobou hrozně normální. Zkoušel jsem dokončit párátkový hrad, ale nic už mě nebavilo jako dříve. Začít znovu, napadlo mě občas, a pak jsem tu myšlenku zapudil. Dělat jakoby nic, byla jiná strategie, ale taky neúčinná. Nakonec jsem přišel ale na to jediné, co je hodno potomka statkáře Holého. Zavolal jsem mamku a udělal nám společnou fotku. Vyfotil taky své papírové a dřevotřískové projekty. Svoje břicho a křečové žíly na nohou. Našel jsem pokusy o poezii v počítači, vytisknul je a přiložil. Co to děláš, proboha, co to děláš, ptala se mě maminka. Tady to je náš život, řekl jsem mamince, teď to všechno sesbírám a zažalujeme spolu stát. Ukážeme, jak se na nás všechno, co nám způsobili, podepsalo. Co ty na to? Podle mě je to jediná možnost, jak z toho života ještě něco mít a najít v něm nějaký smysl. ¨
Maminka se usmála, myslím, že je to snad poprvé, co se jí takový můj nápad nějak zalíbil. Možná už jsem teda opravdu zdravý. Víš co, tak já zítra zavolám doktoru Špirhanzlovi, myslím, že bychom opravdu neměli sedět v koutě. Zničili ti život, mně vlastně taky, tak to tak nemůžeme nechat! prohlásila rezolutně.
