Bordel v řeči
Nemám chuť na další pivo. – Nutím tě snad pít? – To jsem nemyslela. To mě dezinterpretuješ. – Už zase začínáš. – Já přece nic nezačínám! Co to zase je? – Ty do mě jdeš. Chceš se hádat. – Já se nehádám. – Na tohle nemám čas. Jdu pryč. Mohl to bejt hezkej večer.
Sedím u prázdného stolu a jsem úplně paf. Zase se to stalo, jako už tolikrát. A já vůbec nechápu, jak k tomu došlo a nenapadá mě způsob, jak jsem mohla tomu zabránit. Přišlo to zčistajasna, jako blesk. Slovní šermovačka a knockout. Jak to dělal? Jak to ta řeč dělá? Jak používáme určitá slova? Někdy si myslíme, naivně, že jde o význam vět, že jde o nedorozumění, které čeká na to být vysvětleno. Domníváme se, absurdně, že jazyk se vždy používá k tomu, k čemu byl vynalezen, totiž k dorozumění (my ale nevíme, k čemu byl vynalezen, ani neznáme jeho účel). Ale co když je cílem to právě znemožnit, význam zastřít? Někdy jsem měla pocit, že kdyby mluvil rukama, tak by mě škrtil. Ale jak mluvím já? Někdo to nazval střelbou. Kdo sám jsi bez viny … Je vůbec zajímavé zabývat se řečovými hrami, kterými chceme získat nějakou výhodu. Lze manipulovat i chválou, chlácholením, zbabělou neupřímností …. Oba jsme chtěli držet toho druhého pod sebou, jen jsme na to každý šel jinak. Předstíral jsi, že nerozumíš, anebo že ses přeslechl. V krajním případě jsi vyhlásil odchod. „Vy se vůbec neslyšíte“, řekl někdo, kdo nás slyšel se hádat. Anebo jsme se slyšeli až příliš dobře. Kdo svou řečí řinčí zbraněmi, může najít společnou řeč asi jen na bojišti. Bezútěšně mi vytane na mysl citát z filosofa, kterého jsme tehdy četli oba – řeč prý v krajním případě odklonu od bytí bere na sebe podobu fúrií.
Chaos v pudu
Někdy jste byli dva, někdy jenom jeden, jednou tři, ale nepamatuju si tvář ani jednoho z vás. Projížděli jste se na mém těle jako na bezcenné mašině, a když se moje funkce vyčerpala, ani jste nepřepli na jiný program. Co taky, nějaká nachmelená holka … Pamatuji si z vás hrubé doteky, lehkou rozkoš smísenou z bolestí, chuť piva, jazyk, co mi rozervává ústa, nahá hubená těla, pásky položené přes židli, váš pocit, že moje bránění se je koketní, že můj nezájem je předstíraný, pamatuju si z vás laskavost, s níž jste mě někdy poté oslovili, pamatuju si z vás je. Ne přímo, ale moje tělo si je pamatuje a už nechce nic. Blikající žárovky. Staré matrace. Přirážení. Modřiny. Nechuť, odpor, vnitřní křik. Příkaz se podat. Kde se ten příkaz vzal? Tyčil se ve mně jako drátek, na kterém je zaražena loutka. Plnila jsem jakési pokyny. Musíš s ním jít, musíš mu vyhovět, musíš se usmívat, musíš držet, tak se to dělá, to je úděl žen starý jako náš svět sám. Úděl žen? Spíš Popelčino věno. Nevím, proč jste v mém životě byli. Nevím, proč jsem ve vašem životě byla já. Nic jsme neznamenali. Jako když mineš terč a trefíš toulavou kočku. Pudy z nudy? Opilost, mámení noci, touha se vyrovnat, počítat chlapy jako skalpy, v podstatě to vůbec není důležité. Chtěla jsem to, nechtěla jsem to … Byly to odbočky na příliš vyšlapané cestě. Byla vyšlapaná, ale vedla do zdi. „Ty opravdu jsi blázen, jinak bys tady nebyla“, řekl mi jeden z nich. Byly to často divné typy. Potom vždycky výčitky. Jsem špatná. Urazila jsem Boha tím, že jsem si působila bolest tímto způsobem. Kdybych se řezala žiletkou, byl by asi mnohem shovívavější. Všechno to je dávno, zavírám stránky a obracím list, dělám si kafe, sama v bytě, kam chodí málokdo. Špinavými okny prosvítají paprsky ranního slunce.
