Když vejde v nás. Ten tichý hlas.
Jenž nezná sten. To zvláštní sen.
Mě uchvátil. Byť nemazlil.
Se s nikým z nás. Jak dobře znáš.
Znáš snění jen? To není sten.
Co slyšíš vždy. Když vidíš rty.
Jak hýbou se. Když po lese.
Skáče srna. Která je němá.
Tak přirozeně. Nespadla z nebe.
Přišla, jak přišla. Do srdce vešla.
Pak nemohla dál. Tak jsem ji vzal.
Tu vešla jen. A znovu sten.
Být pozvaná. Zneuznaná.
V agonii. Tu mlčí stíny.
Se zmítá ta. Jenž možná zná.
Zná bolest v srdci. Však je zde, přeci.
„Jsem poctěna.“ Nestihne říct.
Nevejdeš k srdci. Nikdy vstříc.
Jen pamatuj. Na její hlas.
Jenž říkával: „Tak jsem tu zas.“