Co mají společného všechny historické osobnosti od počátku věků? Taky chtějí zažívat lásku, jako ostatní. Španělsko 16. století bylo ale plné takových osobností, které se vztahují k Bohu a jeho lásce i v mystice, jdoucí až do hloubky duše.
Papežem byla roku 1970 Terezie uznána jako první ženská učitelka církve. Pocházela z Ávily ve španělské Kastilii, často trochu pouštní krajiny, která dodávala tolik vyprázdněné pozadí pro určité bájení a inspiraci k psaní i rozjímání. Terezie pocházela z rodiny, která se obrátila ke křesťanství ze židovství, proto ta otevřenost vlastní duševní hloubky. Hodně na ní pracovala matka Beatriz, která Terezii inspirovala životy svatých. Už v sedmi letech utekla Terezie s bratrem, protože chtěla umřít jako mučednice mezi Maury. Zachránil je jejich strýc, který je viděl běžet už za hradbami města. Roku 1534 odchází Terezie potají do karmelitánského kláštera. Brzy tam začala zažívat duchovní vytržení, ovlivněná mystickými spisy vybízela ke kontemplaci a vnitřní modlitbě. Důležité pro ni později byla i „Duchovní cvičení“ sv. Ignáce z Loyoly, dalšího španělského mystika té doby.
Terezie ale byla fyzicky křehká a nemocná. Tvrdila přitom, že se během oslabení pozvedla z nejnižšího stupně „vzpomínky“ do „zbožné extáze“, která patří k dokonalému sjednocení s Bohem. „Pohnutkou k tomu, abych Tě milovala, není mi příslib Tvého nebe, Pane“…a dále napsala báseň “Žiji mimo sebe samu …, ve které je i proslulá sloka: „Běda, jak je život dlouhý! / Jaké kruté vyhnanství! / V žaláři má duše dlí, / kde zří světla odlesk pouhý. / Krutá trýzeň věčné touhy / nepoleví na vteřinu: / touhou zemřít mřu a hynu“. Zažívala prý požehnané slzy, tedy tzv. dar slz a pochopila hrůzu hříchu natolik, že se darovala do úplné podřízenosti Bohu. Začala se pravidelně trýznit a umrtvovat. Kolem roku 1556 jí přitom několik známých řeklo, že její zážitky a znalosti mají ďábelskou povahu. To jí hodně zasáhlo.
Její zpovědník, jezuita a pozdější svatý František Borgiáš ji ale přesvědčil o božské inspiraci jejích myšlenek. Roku 1559, na den sv. Petra tak získala přesvědčení, že se jí zjevil Ježíš Kristus v tělesné podobě. Prý jí taky přitom anděl probodl špičkou zlatého kopí srdce, čímž jí způsobil nevýslovnou bolest. „Viděla jsem, že v ruce drží dlouhé zlaté kopí, na jehož železné špici jsem zřela malý oheň. Zdálo se mi, že mi je občas vráží do srdce a probodává mi vnitřnosti. Když kopí vytáhl, zdálo se mi, že vytáhl i vnitřnosti a nechal mě v ohni velké Božské lásky. Bolest byla tak velká, že jsem musela sténat a sladkost té bolesti byla tak nevýslovná, že jsem si nemohla přát být jí zbavena…“ Tento zážitek se stal inspirací pro jedno ze světově nejznámějších děl italského sochaře Gian Lorenza Berniniho-Extázi sv. Terezy v kostele Santa Maria della Vittoria v Římě. Od té doby si taky často říkala: „Pane, nechej mě trpět, nebo zemřít“.
Tereziino mystické myšlení je v jejích spisech postaveno na vzestupu duše ve čtyřech stupních. První z nich je vnitřní modlitba, která je zbožným rozjímáním, duševním odvracením od podnětů z vnějšku a především kontemplací Kristova utrpení a pokání. Druhý stupeň je modlitba ticha, při níž je lidská vůle ztracená v té Boží, přičemž je paměť, rozum a představivost ještě pod vlivem světa. Třetí stupeň je zbožným sjednocením, extatickým stavem. Rozum už je ponořen v Bohu. Stav doprovází blažený pokoj, sladký spánek vyšších „duševních mohutností“ a vědomé vytržení v Boží lásce. Čtvrtý stupeň už je přímo zbožná extáze nebo vytržení, což je stav pasivní, kdy se ztrácí vědomí přebývání v těle. Činnost smyslů ustává, vše je ponořeno v Bohu. Tělo a duch prožívají agonii sladké, šťastné bolesti. Dochází k vrcholu mystické zkušenosti, vedoucí až k transu.
Terezie je tedy jedním z nejvýznačnějších autorů knih o vnitřní modlitbě, mystická teologie je jí hodně ovlivněná po celém světě. Ve všech pojednáních mluví o osobních zkušenostech, co díky hlubokému vhledu a schopnostem analýzy byla schopná přesně vysvětlovat. Její definice se dokonce objevuje v Katechismu katolické církve: „Vnitřní modlitba (oración mental), podle mého názoru, není nic jiného než důvěrný stav přátelství, v němž člověk důvěrně hovoří s tím, o němž ví, že je jím milován“. V mnoha jejích spisech množství metafor podává živý obraz mystické modlitby jako zavlažované zahrady. Patří tak k nejvýznamnějším a nejvýraznějším dílům křesťanské mystiky. Terezie psala především z důvodu pedagogického, aby své spolusestry naučila praxi vnitřní modlitby a života v řeholní dokonalosti. Hlavně šlo o to pochopit Boží lásku.
S Terezií je taky spojená soška Pražského Jezulátka, v nejznámějším poutním místě v Praze i Česku obecně. Podle legendy sama Terezie, planoucí velkou láskou k Ježíši Kristu v jeho dětské podobě, získala sošku od jistého španělského mnicha. Ten dostal vizi, kdy se mu Ježíšek zázračně ukázal a on na základě podoby sošku vymodeloval. Terezie ji měla darovat své přítelkyni, jejíž dcera se chystala na cestu do Prahy. Tato soška je tedy nyní vystavena v chrámu Panny Marie Vítězné na Malé Straně. Podle historických souvislostí si ale sošku Pražského Jezulátka do Prahy přivezla Polyxena z Lobkovic roku 1603 jako svatební dar a známému pražskému Karmelu ji věnovala po ovdovění roku 1628. Slavný poutní kostel Panny Marie Vítězné, kde je uchováváno, i v dnešní době spravují Bosí karmelitáni.
Přesto je historicky doloženo, že Terezie u sebe sošku dítěte Ježíše stále nosila, jak to taky ukazuje film z roku 1984 „Terezie od Ježíše“. Film třeba představuje situace, jak soška Terezii chránila během nebezpečných cest po španělských klášterech. V určitých scénách se například řádové sestry střídají při výměně oblečků sošky. Úcta k Ježíškovi se ve Španělsku rozšířila rychle i díky Tereziiným mystickým zjevením. Podle jejího životopisu vyplývá, že na schodišti domu, přeměněného na klášter uviděla mladého chlapce, co se jí zeptal na jméno. Ona odpověděla: „Jsem Terezie od Ježíše“, na což jí odpověděl: „Jsem Ježíš od Terezie.“ Raymond Arroyo vypráví, že Matka Angelika zažila podobnou událost zjevení. Po krátké rozmluvě s dítětem zjistila, že se jedná o Božské dítě z Bogoty.
Terezie z Ávily byla také velkou reformátorkou klášterního života karmelitánek. Silná mystika má stále velký vliv na život řeholnic, které se odevzdávají boží lásce. Zajímavé jsou i některé její citáty:
„Sám Bůh stačí (Díos sólo basta).“
„Ničím se neznepokojuj, ničím se nermuť, všechno pomíjí, Bůh se ale nemění.“
„Máš-li v srdci Boha, nic ti nechybí, jeho láska stačí.“
„Jenom utrpením jest mi život snesitelný. Mou největší touhou jest, abych trpěla. Často a často volám k Bohu z hloubi své duše: Nežádám nic od Tebe, než buď trpěti nebo zemříti.“
