…
Okna utěsnily žaluzie
barvy mléka, z části průhledné, tekuté sny
„zavřu se zde a vše bude jinak“
byt zvětralý osamělostí, podlahy
do kterých smutek vyhloubil díry
žaluzie se přiškvařily ke sklu
iluze otevřely žíly a vpustily do všech místností jaro,
rozestlaly a prostřely stůl,
— na něm všechna okna skříní, oči topení
čekají
- kuchyň
už na prahu bytu poznáme, co se dnes vaří
jsou vůně, kterým dáváme přednost
na talířích a tácech rozprostřené plátky; těla, na sporáku stopy po smažení,
mají ještě teplou kůži,
když se mě dotýkají
rozplétají šaty, svlékají vlasy
vyzvednou mé tělo na stůl
mezi příbory, nožem krájím vzdechy,
ozvěny mezi nohama
Zatéká do kredence, stěny jsou vlhké a loupou se,
nevidím, přes podpatky
— rozdírají opěradlo židle
a smích
na který se dívám ze stropu –
(nevím čí je
nevím čí jsme
ale jen teď vím, že jsme ještě naživu)
- ložnice
I.
stiskněte vypínač
aby se zapnula světla uvnitř nás;
je zde jako ve dne a přesto v rozích se choulí noční motýli
stejně jako naše světla, protínají se ve všech bodech
… a vidím záhyby tvé duše
pomalu
zrak přestává bolet, oči přivykají,
už nemáš ani tělo
jen něhu rozestlanou místo prostěradel
držíš mou hlavu a já se nebráním
je jako měsíc opěrný bod noční oblohy
necítím tíhu, provazy mezi žebry
necítím pokoj
II.
díváme se z postele na hvězdy – strop zprůhledněl
a na nebi dnes už nevisí tajemství, vše je jasné, noční motýli se stěhují z koutů ložnice
jako bych cítila všechny barvy mezi prsty,
jako bych slyšela
všechny světy najednou
…
stačí zatáhnout žaluzie
svědomí
nechat přízraky vstoupit do těla
byt by se proměnil
v předsíni tvé boty, kabát a jinovatka z venku,
víc by se sem nedostalo
pustil bys mne do kuchyně;
dveře od ložnice nechal zamčené
persona, hadi
I.
v mezilesí kde jsou rozprostřené hadí kůže,
všude, kam dohlédneme, tvoří kůru stromů,
jako by protkávaly listy
v každé žilnatině rozpustily jedové žlázy
podáváme si ruce
jako bychom chtěli spojit aspoň to, co dokážeme nahmatat
od hlavy po břicho jsem srostlá s korunou stromu – její hadi mají velké oči
zelenou kůži
a někdy promluví
a od břicha k nohám srůstám se zemí, v ní se točí hadi
zavírají mi oči a pak slyším barvy
cítím tvoje oči které zežloutly a propalují mi kůži
uprostřed těla cítím; udělat krok,
myslíš?
cítíš?
jen jeden stačí, aby se les proměnil, svlékl se ze všech kůží
a oči a jazyky se skryly
II.
ale ty říkáš nehýbej se
stačí krok vzůru nebo dolů pod zem, na tom nezáleží,
jen se nepouštěj
hadí těla začínají u kořenů
a končí tam kam nedohlédneš
ale ty jsi všechno
z konečků prstů ti stékají blesky
uvnitř žhneš
uvnitř ti koluje žilnatina
a mraky
a všechny barvy které vykašlává obloha
mlčím, přesto slyšíš
neunesu je
