Trvalo to mnoho let, než se vůbec začalo, byť jen mluvit o sexualitě a sexu u lidí na invalidním vozíku. Nemluvilo se o něm, protože spousta lidí si myslela, že vůbec neexistuje. Někteří zdraví lidé ho ve spojitosti s člověkem na vozíku, totiž ještě i dnes považují za něco nemožného, nepřístojného a možná až zbytečného, nebo nevhodného. („Na co člověk na vozíku potřebuje sex? Vždyť má přece spoustu jiných starostí“, „Člověka na vozíku přece neustále trápí to, že nemůže chodit, a ne nějaký sex“, nebo dokonce „sex a vozíčkáři? To je nějaké zvrhlé, nechutné“ – to jsou časté nápady chodících lidí ve spojitosti vozíčkář a sex).
Hlavně si to neumí, nebo možná ani nechtějí, představit (stejně jako například sex seniorů, o tom se často taky odmítá mluvit).
Ti druzí, ti na invalidním vozíku, zase nevědí co, jak a komu o své sexualitě, o problémech a potřebách sexu u lidí na vozíku říct, na koho se obrátit, koho se zeptat, s kým o tom mluvit, s kým se poradit.
I když dnes už se pomalu (ale velmi pomalu a velmi nejistě) i o této problematice začíná mluvit i nahlas. Často ani sami doktoři o této problematice s člověkem na invalidním vozíku nemluví, protože o tom moc neví. Mnohdy ani oni sami nevědí ani to, na koho by se člověk sedící na invalidním vozíku měl v tomto směru obrátit, kdo by mu poradil, pomohl, nebo s kým by mohl své problémy, své dotazy vůbec probrat. Často ani netuší, jaké má člověk na vozíku sexuální problémy, potřeby, jak moc ho to trápí a jestli vůbec nějaké problémy a potřeby má a jestli o nich chce a dokáže mluvit a s kým.
Přitom sex, jako takový, patří přece mezi základní pudy dané nám všem matkou přírodou jako vůbec všemu živému tady na planetě. Bez těchto základních pudů (pud sebezáchovy, pud obživy a rozmnožovací pud) by vůbec nebyl možný život. Neexistoval by, skončil by. Lidstvo a všechno živé na této planetě by vymřelo. A tyhle základní pudy byly dané všem, teda i lidem na invalidním vozíku. A žádný z těchto pudů ani úrazem, ani nemocí, nezmizí.
Přitom, když se zaposloucháte do života okolo, rozhlídnete se kolem sebe, tam objetí, tam polibek, tam pohled plný touhy, příslibů… je to všude kolem nás, v běžném, každodenním životě – v televizi, na internetu, v kině, ale i v parku, kavárně … láska, manželství, těhotenství, děti … proč ne, je to přece normální, o tom ten život vlastně je – narodit se, dospět, mít děti …
Nikdo se nad tím nepozastavuje, ovšem – u zdravých lidí. Pokud člověk sedí na invalidním vozíku, už na něj okolí hledí úplně jinak a na jeho touhy a potřeby v citové oblasti a v sexu přímo, hledí také úplně jinak.
