Je jen jeden den na vzpomínky Ublížených narcisů… Nastav druhou tvář A poslední příval života Se ti vryje pod kůži Ukaž svůj podmanivý hněv A rozpřáhni ruce k objetí Nechť vejde zapomnění do tvého nitra Ty nikdy… nikdy nebudeš odpočívat v pokoji Neb druzí vidí tvoji promarněnou jiskru, Která jako sten malého dítěte utonula v […]

Když vejde v nás. Ten tichý hlas. Jenž nezná sten. To zvláštní sen. Mě uchvátil. Byť nemazlil. Se s nikým z nás. Jak dobře znáš. Znáš snění jen? To není sten. Co slyšíš vždy. Když vidíš rty. Jak hýbou se. Když po lese. Skáče srna. Která je němá. Tak přirozeně. Nespadla z nebe. Přišla, jak […]

I zkouška beznaděje tady je. Jak naděje beze jména. Skrytá všem očím. Kudy vejít má, má milá beze jména? Na svatou půdu záhy vkročí. A učiní rozhodnutí, co nutí ji jen. Vkročit do područí, na svatou zem. A kudy se má vydat moje beznaděj? Kudy chce, však vydat nedá se. To rozhodnutí bolí. Povyk vytváří […]

Láska neexistuje. Není nic, co by tomu nasvědčovalo. Bůh měl být láska, není. On měl být láska, není. V lidech měla být láska, není. Ve mně měla být láska, není. Vše zemřelo, včetně lásky, která není.

Jsme snílci, kteří věří snům, jenž odráží se v zrcadle. Tápeme slepí na bradle… Uvěřím někdy zrcadlům? Mám pocit více drásavý, než je můj sen o bdělosti. Jak nedojít zlé marnosti, nebyl-li nikdo laskavý? Hle pokřivené zrcadlo, co uzře mě, jak sním svůj sen. Ne-hmotný bude tento den, vše dotykem se rozpadlo. Proč ještě věřit […]

Sluneční hodiny v nebi se vlečou. Jak vrabec v hrsti ti mimoděk uletěl. Neptej se kam, vždyť nebe je daleko. Skráplo pár dešťů, které slunce skrylo do svých lián a hodiny přestaly jít úplně. Co děje se s nebem? Co se děje se mnou? Kam odešel čas, kam odešlo slunce… A nebe? Je daleko. Lehce […]

Je jen tisíc růži a nejsi v tom sama. Hledáš v nich odpověď, ale trny dělají svoji práci. Zaboříš do nich ruce, ale to Ti nestačí. Když promítáš svůj smutek do růží, růže odpovídají. Tvá hlava je plná trnů a hrozně to bolí. Šíp do srdce je málo, oproti tomu, co prožíváš. Vím. Je to […]

Je velká naděje a naděje zůstává. Odchází poslední, jako když kapitán opouští svou loď. Ale jak, kdy a kde naděje vzniká? Vzniká před tím, než na ni pomyslíme, nebo až potom? Co to vlastně je? Je to náhodné slovo? Jedno z biliónu? Nebo jen pocit? Naděje je tu odjakživa. Každý tvor má naději na přežití. […]

Je v nebi. A nebo kdoví kde je? Prošel branou. Ale co je za ní? Charon s loďkou, milí příbuzní, strážce podsvětí? Kdo ví. Kdo ví, kde je… Možná tančí s těmi nejlepšími básníky na zhudebněné verše. A nebo čeká. Čeká, až ho ti básníci vyzvednou.  

Hrobové ticho a mučivá tíseň. Zpívám si dokola furt jednu píseň. Jsem zaseklá deska, co točí se točí. Kdy konečně půjdeš mi z mých malých očí? Až deska dohraje? Jablko dozraje? Za úkol dávám ti zpívat si se mnou. Lépe je vždy dělat víc věcí ve dvou. Ticho a řev, zpívat či ne. můžeš jak […]

Zase se rozdrolím na malý kousky. Nikoho k tomu nepotřebuji. Exuperyho vize se naplnily. Orwell je na spadnutí, jako tehdy. Něco je špatně s touto populací. Doba je krutá, jako v každé době. Není to tebou. Zlo se vkrádá před dobro… cítím ho až v kostech. Je ho víc a víc. A mně se zdá, […]

Teď, jaro, kvetoucí stromy, slunce, obloha, krása… Krajina v jarním hávu ukazuje svoji hlavu, krása… Náraz hlavy do stromu, rozproudí živou květenu… Na náhrobek dávám ti jarní, živoucí jarní květinu…  

Letní smutek vystřídal polibek všedního dne. Mrak vznesl se nad nebesa, aby dal najevo svůj vzdor. Ráno už odletělo, jako ptáci za teplem. Bůh zatáhl oponu v těch letních dnech, neuvědomující si všednost polibků. Ach můj Bože, nezatahuj ještě oponu. Kdo by chtěl plout za mrakem? Snad jen přestávku dáváš si? Je to trik. Zase […]